Dinocon byl zvláštní a jedinečný con, vlastně jediný takový, protože se pořádal k 30. výročí prvního či nultého pra-Parconu. A kde jinde, než v Pardubicích! Pro mě začal v pátek 20. dubna 2012 v 15:25 už v Praze na Hlavním nádraží prezidenta Wilsona před pokladnou č. 31. Tento sčuch-point přilákal i další dvě osoby, takže sleva na hromadnou jízdenku se konala. Osoba jménem Vlado Ríša mě poznala, neb se známe, třetí do party, Zbyšek, mě poznal asi podle zjevného dinosauřího zjevu a čepičky s nápisem Boba Fett.

První přednášku jsem tedy vyslechl od Vlada ještě během hodinové cesty do Pardubic. Sám jsem rovněž jednu poskytl. A už zde jsem měl možnost ocenit pečlivost pořadatelů, se kterou sezvali pamětníky: Zbyšek se totiž prvních Parconů účastnil, ale pak šel na vojnu a po ní se vyžíval v programování. Ale, jak je vidět, i spící dinosaurus se dá vzbudit!

Od pardubického nádraží je do hotelu Staré časy, kde se Dinocon pořádal, hbitou chůzí deset minut. Prezentace v jednom boxu restaurace proběhla v pohodě, trochu zklamání mi způsobilo, že nebydlím v místě, ale dalších deset hbitých minut dál, v Penzion City, přičemž začalo pršet. Déšť nám však dal příležitost pozdravit se s mnohými přítomnými starými dobrými kusy. I u známých obličejů jsem ocenil jmenovky s velkými tučnými písmeny, takže identifikace byla zajištěna (i zpětně na fotkách). Škodaže chyběly přezdívky. U někoho by to však vyvolalo potřebu hned několika jmenovek. Zachytil mě tu hned Big Šaman Tunelář Zachodil, jeden z mých dvou spolubydlících. Po hodince déšť skončil, i převzal jsem klíče a šel jsem se ubytovat. A když už jsem byl na půl cestě do centra, vyrazil jsem ho i obhlédnout. Čímž se omlouvám, že jsem nestihl samotný začátek conání a křest Pramloka 1983. Dvě další přednášky se vpodstatě prolínaly – organizátoři conů vzpomínali, historické "diapozitivy" se promítaly, a mezitím proběhlo samospádem zahájení conu.

Koedukovaný počátek skončil, a začala dražba pozoruhodností Tomáše Štipského. Originály kreseb starých Mistrů v ráži tři tisíce korun se neujaly, to až ty stovkové, ale skutečné bratrovražedné boje proběhly o fanziny Mozek, Laser či Ikarie XB 1-4, kde ceny šplhaly z padesáti korun třeba až k pětinásobku. Skutečným literárním klenotem pak byl rukopis dávné povídkové sbírky Josefa Pecinovského (naklepané na psacím stroji!). Sám autor hned na místě identifikoval, které povídky kde vyšly, a které nevyšly. Než jsem stačil vyslovit svoji nabídku, vyšplhala se cena vysoko přes ni, a než jsem stačil pochopit originalitu díla, bylo prodáno.

Dražba se protáhla, ale to nevadilo, protože vlak, který vezl Františku Vrbenskou, měl (zřejmě díky síle její osobnosti) drobné zpoždění. Její přednáška se nazývala "Něco je zatraceně jinak" a bylo to opravdu zatraceně jinak, protože v její druhé půlce Františka vyprovokovala debatu, jíž se účastnili skoro všichni posluchači.

Totiž! Posluchači: Na jiném conu by každý z nich byl krystalizačním centrem, kolem kterého by se pohyboval chumel obdivovatelů. Byl to jeden z nečekaných, i když plánovaných efektů tohoto podujatia: shromáždit dav solitérů! Kolem každého z nich zářila jasně viditelná osobnostní aura. V předsálí i zásálí se pak dinosauři houfovali po dvojicích, trojicích i čtveřicích. Zde zmíním rozmístění conu.

Nešlo zabloudit, protože uspořádání bylo přísně liniové, jako ve štíhlé kosmické lodi. Srdcem conání se stal přednáškový sál pro stovku lidí, kam jste se dostali spojovací chodbou (kde byly umístěny toalety) z restaurace. Ta tvořila žaludek: Zde se jednak společně obědvalo i večeřelo, místně bydlící se tu i nasnídali, zbytek dne a noci tu pak probíhalo nalévání sklenic a jejich prolévání hrdlem. Ano, byla zde i ústa recepce a dveře, které vsávaly příchozí a vyvrhávaly odchozí. Na druhé straně přednáškového sálu, vlastně za zády přednášejících (pokud se přednášelo), se procházelo dveřmi do obytné části. Po schodech se vyšlo do prvního patra, a podle šipek se člověk dostal do menšího sálku, jehož část zabral Tomáš Štipský se svou prodejní výstavou knih. Ano, tato prodejnička měla poněkud charakter výstavky, neb Tom dotáhl knihy, jejichž autoři se přihlásili na Dinocon. Zbytek sálku byl vyčleněn pro debaty soukromějšího charakteru, než se odehrávaly dole v hospodě. A druhý den se zde konaly kafé brejky, které se sestávaly z čajového a kávového bufetu a dovezené organizátorské medoviny. I koláčky se objevily!

Ale ten první večer probíhala přátelská setkání hlavně v hospodě. A tu zmíním i další podařený plánovaný efekt setkání dinosaurů: Přednášky se odehrávaly pouze v jediné linii. Byly zajímavé, ale nikomu nevadilo, když si z nich člověk odběhl tu dopředu pro sklenici piva, tu dozadu nahoru pro šálek čaje či koflík medoviny. Přičemž onen člověk vepředu či vzadu nahoře začasté zůstal, střetnuv se s obzvlášť originálním exemplářem soudinosaura.

Ze Starých časů jsme pozdě v noci šli s Big Šamanem a třetím dorazivším spolunocležníkem Pavlem do Penzion City ulicemi, umytými deštěm. Příjemná procházka mezi patrovými či maximálně dvoupatrovými domy, alejemi svěže zelených stromků byla správně provětrávající. Hláška dne:

"Bože, to už musí být nejmíň půl druhý."

"Ne, ještě ne. Je teprv deset minut po druhý."

První sobotní přednáška Jaroslava Veise v deset ráno byla poměrně hojně navštívená, což bylo vyvoláno – krom silou osobnosti pana autora – i tím, že snídaně se podávaly v době 9-10 hodin. Název zněl "Dvojí kultura". Přednáška byla čtená, což je dobře, protože tak zůstala zachována pro budoucnost. Vzpomínalo se v ní na začátky fandomu, které byly spojeny i s disentem. Psát sci-fi bylo za bolševika celkem schůdným způsobem, jak se vymanit z požadavků na realismus, když už realita byla hnusná. (Podobným útočištěm schopných autorů byla i dětská literatura; z nejasných důvodů bolševikovi nevadila ani ta, ani sci-fi). Začaly vycházet povídkové sbírky českých autorů. Pak Veise pozvali studenti z matfyz na přednášku. Ukázalo se, že o podobnou přednášku by byl zájem i jinde, z čehož vznikla myšlenka na Parcon, se kterou přišel Pavel Poláček. Na půdě fandomu se zejména díky Ceně Karla Čapka (a žádané plastice Mloka, kterou vymodeloval Ondřej Neff) začaly rozvíjet silné autorské osobnosti. Už od samotného počátku přitom nastalo jejich vlastní vylučování se ze žánru…

Jarda Veis se na konci přednášky zamyslel i nad budoucností naší svobody. Z tolik žádaného modelu liberální demokracie se fakticky stala pouze formální "volební demokracie", která nedbá podstaty věci. Hospodářsky a mocensky rostou země, které moc na demokracii nedbají – Rusko, Latinská Amerika, Čína. V samotné Evropě se objevují znepokojivé tendence k vládě silné ruky, nejen v Maďarsku.

Od jedenácti pak Slávek Švachouček přednesl pásmo vyprávění a snímků "Ponrepo Marcela Grüna", které připravil společně s Danou a Daliborem Čápovými. Jestli jsem dobře přečetl diapozitivy, pak to celé začalo v Planetáriu na jaře 1976 šesti večery, nazvanými Vesmír – věda – fantazie, pokračovalo dalšími šesti večery na podzim, které nesly souhrnný název "Otazníky z vesmíru" a v roce 1977 pak šesticí "Schůzek s mimozemšťany". V rámci těchto večerů se promítaly sci-fi filmy, ale Planetárium pro ně bylo malé. Některé literárně-planetární programy ještě v Planetáriu ve spolupráci s Lyrou Pragensis proběhly, ale filmy se přesunuly do archivního kina Ponrepo, které se v té době nacházelo na blízké adrese v Letohradské ulici na Letné. Na předprodej lístků se stály fronty třeba i celou noc! Marcel Grün seděl mezi svými dinosaury, a tak mohl vysvětlit: Šlo o archivní promítání, takže se jeden titul směl promítnout jen jednou, dvakrát. Pořadatelé dostali všechny filmy z archivu, o něž si řekli, ale pak bylo nutno ctít také pravidla archivního promítání. Proto ty fronty.

Marcel Grün měl moc hezkou kravatu se zelenými mimozemšťany, a velice mu k ní slušela i Cena prezidenta československého fandomu, kterou mu za mohutného potlesku předal Zdeněk Rampas. Zde zmíním jednu z mnoha historek, které Marcel vyprávěl. Kdysi, ještě za bolševika, ho pozvali soudruzi z Československé televize, aby divákům pověděl něco o kosmonautech, kteří byli právě na oběžné dráze. Jedna ta soudružka povídala: "Jsou tam teď sovětští kosmonauti a Američani. O těch Američanech se nezmiňujte, mluvte o Sovětech." Marcel odvětil: "Kdo tam je, o tom budu mluvit." A mluvil. Čímž si moc neposloužil z hlediska své televizní kariéry. Po sametovce byl pozván opět do České televize. A jistá paní produkční (možná to byla ta samá?) mu povídá: "Pane Grün, jsou tam teď ruští kosmonauti a Američani. O těch Rusácích nemluvte, mluvte o Američanech." A Marcel odvětil: "Kdo tam je, o tom budu mluvit." A mluvil… A ještě jednu historku prozradím: Marcel Grün působí v pražském planetáriu už od roku 1967, ale ředitelem Štefánikovy hvězdárny a planetária se stal až roku 1999. Do té doby zde jako ředitel fungoval předcházející "komunistický ředitel" Oldřich Hlad, který ale díky své rudé knížce (a slušnému charakteru) držel ochrannou ruku nad mnohými zbojníky. Zbojníci přišli po sametovce za Grünem, který byl v té době v Občanském fóru hvězdárny a říkali mu: "Vyhoď toho komouše." A on jim odvětil: "Vy tu teď jste jen proto, že vás on nevyhodil…"

Bylo pro mě velkým potěšením po čtyřiceti letech poděkovat panu Grünovi za lekce, které nám mlaďochům dával v planetáriu při astronomickém kursu (jsem licencovaný demonstrátor, heč) a znovu poděkovat za kmotrovství mé knížky Zapomeňte na Mars (ten jeden kus, co měl Tom Štipský vzadu nahoře se prodal, heč:). A je mi ctí být s Marcelem soudinosaurem! Ještě k tomu mlaďošství: Na Dinoconu se ukázalo, že dobrá polovička dinosaurů je mladší než já!

Oběd byl pokračováním přednášky, protože jsme seděli s panem Grünem a dalšími velikány (třeba s JWP nebo Václavem Houfem nebo Miroslavem Dvořákem nebo…) u jednoho stolu. Druhou dražbu pozoruhodností jsem tak zmeškal a ztratil možnost získat některé skvělé komiksy za směšných vyvolávacích 50 Kč. Hojně jsem se družil u různých hospodských stolů i v kafebrejkárně, a tak z přednášky Richarda Klíčníka vím jen to, že román Pražský hřbitov Umberta Eca byl vydán v 48.000 výtiscích, kdežto jeho elektronická varianta jen v několika stech. Přičemž papírová kniha vyšla na 398 Kč a její elektronická verze na 199,-. Potvrzují se tak informace odjinud: E-kniha nemůže vyjít levněji než za polovičku papírové. Redakční práce, "aby to vypadalo", je prostě nutná. A je nutné ji i zaplatit. Poměr e-knih a papírových knih je zatím stálý i u dalších úspěšných titulů jiných nakladatelů: desetitisíce ku stovkám. Nu, uvidíme, kdo první přijde s e-levnou knihou za dvacku…

Padl i dotaz: Nu, 48 tisíc kusů se prodalo, kolik lidí tu knihu přečetlo? Odborný odhad: Osm tisíc. Zde však platí maxima i zde přítomného nakladatele Egona Čierného: "Mě nezajímá, kolik lidí si tu knihu přečetlo, ale kolik si ji koupilo!"

Václav Houf nám pak promítl ukázky své výtvarné tvorby a začalo čekání na Neffa. Jeho přednáška měla začít v 16:00. Trochu se opozdil, čehož Rampas zneužil k dalšímu promítáním pamětnických fotografií. Já jsem ten čas vyplnil diskusemi za pilného čajování i drobného ochutnáváním medoviny. Načež jsem Mistra málem zmeškal. Ale dorazil jsem v nejlepším, když Ondřej se svým typickým sarkasmem konstatoval, že po onom prvním pamětihodném Parconu v r. 1982 se ustanovil fandom jako totalitně byrokratické uskupení v čele s Rampasem… Po převratu spousta lidí začala hlásat, že science-fiction je blbost. No, my to víme – proto to děláme!

Po přednášce se Zdeněk Rampas opět uchýlil k promítání pamětnických fotek. Inu, bylo zajímavé pozorovat ten dávný dav lidí ve vysokoškolské posluchárně, jak ze zdi shlíží na své o 30 let starší kopie. Nejdříve večeře a pak kafové zlomy mě odlákaly od nesporně zajímavých přednášek Joanny Czaplińské o uplatnění české SF v Polsku a Piotra Raka o polském fandomu. Zachytil jsem jen něco: V Polsku je možná daňová asignace ve výši 1 %, takže to lze použít i pro SF kluby. Ale krize dopadla i sem. Češi se bojí větších akcí, proto byl Tricon z české strany prakticky mrtvý. Mezi českými a polskými kluby byla nulová spolupráce, chyběla komunikace mezi fanoušky. Ano, psal jsem o tom, komunikace chyběla i z polské strany. Zásadní vada českých klubů je možná v tom, že jsou v nich aktivní jeden - dva členové, přičemž počet členů je často pod deset. Ten jeden to neutáhne, a když skončí, skončí s ním i ten klub. Pokud se ho neujme ten druhý. Kdežto v polských klubech jsou desítky lidí a do potřebné práce se zapojují prakticky všichni.

Myslel jsem, že si odpustím přednášku Silvie Draky Šustrové o filmových seriálech (zvláště) na Prima Cool, aneb na co se naše děti a vnuci koukají, protože "já se na seriály nekoukám". Při procházení po lince mezi pivem a čajem jsem však byl zachycen. Dověděl jsem se, jak je to s technologií přípravy seriálu i něco, co jsem si neuvědomil: Zatímco v holywoodských filmech mají hlavní slovo producenti, režiséři jsou na druhém místě a na scénaristy se vůbec nebere ohled, při výrobě seriálů panuje velká tvůrčí svoboda. Z filmů se stala "producentská média", do seriálů se začaly přesouvat špičkoví scénáristé, herci i režiséři. Zatímco film je omezen na dvě hodiny a je tedy postaven hlavně na ději, v seriálech jsou nejdůležitější postavy. Seriály se natáčejí "televizně", tedy na několik kamer a před diváky. A často v chronologickém pořadí, což je náročné pro stavbu scén. Smích bývá velmi často autentický, a je pro herce drogou, kvůli které často "machrují".

Už také vím, co je to "sexpozice"– expozice v sexuálních scénách. V seriálech se začala roztahovat vulgarita, která se přenáší i dál (do filmů a k obecnému užívání). A také jsem zjistil, že některé seriály znám – Sherlocka Holmese, například. Ten má totiž jen 3+3 díly. Vyčerpávají mne nekonečné série sérií, které nikdy nekončí. Františka Vrbenská podotkla, že se zde uplatňuje syndrom Šeherezády (a vyprávění tisíce a jedné noci).

Ano, zasvěcené publikum bylo skvělým bonusem každé přednášce. Draky zmínila v nějaké souvislosti "akci Zet". A chtěla vysvětlit: "Pro nezasvěcené Akce Zet…" Načež byla přerušena hlasem z publika:

"Tady jsou samí zasvěcení."

Byli zde samí zasvěcení. Spát jsme šli zase po druhé. V neděli jsem u snídaně sbalil jako spolucestovatele Martina Petišku, na nádraží odchytil dalšího do trojky a opět jsme uplatnili drážní slevu. Chudák čtvrtý cestovatel se zjevil pozdě, nicméně hodina do Prahy uběhla ve čtyřech ve velice uspokojivé debatě. Martin je taky jeden ze ztracených dinosaurů, možná budete znát jeho sbírku povídek Největší skandál v dějinách lidstva z roku 1984, kterou vydal pod pseudonymem Eduard P. Martin.

Bylo to skvělé, skvělé, skvělé! Trochu jsem se bál, že přijedu na hřbitov dinosaurů, kde bude každý hekat pod přívalem stařeckých potíží. Inu, občas někdo zmínil sérii mrtvic, ale kdo těch třicet let už přežil (mnohým se to hlavně v posledním roce bohužel nepodařilo), většinou dorazil. A když jsem pak pořádal fotky, všiml jsem jednoho úkazu: Prakticky na všech se zachycení lidé usmívají!

Ještě něco: Nikdo ze zúčastněných nebyl vybaven vnějšími znaky příslušnosti k fandomu typu helmice, světelný meč, křídla, anténky či umělá prsa. Nu, vyskytla se třeba hezká emzácká kravata, ale vpodstatě stačila ta aura, o níž jsem se už zmínil. A bylo nás asi devadesát, dinos v plné parádě.

Pravda je, že svým nečekaným způsobem byla přítomna i jistá "moudrost stáří": Vypila se jen půlka dovezené medoviny. A Big Šaman si zpátky do Brna vezl neotevřenou lahev vína!!! Dinocon byl tak skvělý, že nebyl čas chlastat. Největším opojením bylo samotné setkávání.

Jedinečný a jediný Dinocon se nám všem tak líbil, že vznikla myšlenka, že by se ještě jednou, zase po třiceti, no tak dobře, po pěti letech, mohl zopakovat. Kdo se dožijeme, budeme tam!

(Psáno týden po conu, až když jsem se dospal:)

Psáno pro Interkom a Sarden.

Viz i Šamanovu fotogalerii z Dinoconu.

Nestává se vám každý den, že máte příležitost zeptat se autora svých oblíbených knih na to, co vás doopravdy zajímá. Není to každodenní příležitost ani v případě českých autorů, natož když se jedná o amerického spisovatele.

V 8.30 vylézám z metra. Na Staroměstské náměstí je to kousek, žádný pres.  Najít Grand café by asi taky neměl být problém. Nakonec trošku byl, protože kdo by předpokládal, že kavárna je v prvním patře a místo výše zmíněného se zove Mozartova…, ale byla úspěšně a včas odhalena a žádné maskování nepomohlo.

Luxusní prostředí s přímým výhledem na pražský Orloj rozhodně bylo hodno svých návštěvníků. V rámci mezinárodního turné, o kterém jsme vás také na našich stránkách několikrát informovali, zavítal do České republiky Christopher Paolini. Autora fantasy tetralogie Odkaz dračích jezdců, jejíž čtvrtý, závěrečný díl Inheritance vyšel 30. března i v češtině opět v nakladatelství Fragment, netřeba jakkoli blíže představovat a bylo by zde nošením sněhu na Sibiř.

Ačkoli prostředí přímo vybízelo k tomu chovat se distingovaně a držet při pití minerálky malíček nahoru, atmosféra celé neoficiální tiskovky (jak byla akce oficiálně nazvána) byla velmi příjemná a neupjatá.

Velmi krátkou řečí s úderem deváté hodiny přivítala všechny přítomné zástupkyně nakladatelství Lucie Dvořáková, představila nakladatelství Fragment a přítomné za stolem zprava ode dveří: pan ing. Pavel Nýč, spolumajitel nakladatelství, překladatelka Olga Staníčková, pan spisovatel a pan tlumočník.

Pan Nýč krátce představil čerstvou novinku Fragmentu – audio knihu Eragon, kterou namluvil Martin Stránský, vyslechli jsme si krátkou ukázku a šup šup, slovo bylo předáno Christopherovi. Promiňte prosím toto familiární oslovení, ale mě to nedá a pan spisovatel by se jistě nezlobil. Ačkoli za sebou měl v té době již předlouhé tažení Evropou, stále dokázal být velmi milý a spontánní a povídalo se velmi příjemně.

Otázky se točily kolem všeho možného. Nejvíc nás všechny asi zajímalo, co má přichystáno v rukávu. Je prý toho mnoho! Od sci-fi přes fantasy z úplně jiných světů, ale i z Alagaesie, až po žánry, které by vás ani nenapadly. Dokonce se někdo ptal i na non-fiction a ani tou by Christopher nepohrdnul a uměl by si prý představit třeba odborné pojednání o výrobě mečů.

Řeč byla i o jeho názoru na film Eragon, který byl natočen na motiv prvního dílu Odkazu. Vybruslil z toho velmi diplomaticky, neboť sice naznačil, že není spokojen se ztvárněním, ač se sebevíc snažil vše ovlivnit, ale na druhou stranu podoba filmu je čistě záležitostí jeho tvůrců a jako taková se nedá změnit. Zmínil ovšem, že by si uměl představit zcela novou adaptaci znovu od prvního dílu. S ohledem na to, kolik let už od natočení Eragona uběhlo, by to nejspíš ani jinak nešlo, takže kdo ví?

Ptala jsem se, která postava ho při psaní nejvíc potrápila, zlobila a nechtěla dělat to, co on poroučel, a dozvěděla jsem se, že Arya. Mnohokrát přepisoval některé scény, protože román je psán z pohledu mužského hrdiny autorem-mužem, takže napsat ženskou hrdinku, která by byla osobitá a jednala jako živá bytost, a ne jako fantasy archetyp ženské hrdinky, bylo hodně zapeklité a pomáhal mu v tom mohutně jeho editor.

Mnoho lidí ví, že předlohou pro postavu čarodějky Angely byla jeho sestra, ale na otázku, zdali jsou v knize zakomponovány také záporné charaktery vycházející ze skutečných předloh, opět zazněla zcela diplomatická odpověď: „No comment.“ Pouze dodal, že fragmenty z povah skutečných lidí se dají vystopovat v různých postavách a jako příklad uvedl Broma a svého otce.

Na otázku, zdali se mu bude stýskat, se nám dostalo odpovědi, že ano. Také jak jinak:-) Dokonce že se často přistihne, jak myslí na to, co zrovna jeho hrdinové dělají, a má chuť sednout a začít psát. Je však nutné si dát od Alagaesie oddych a načerpat další síly do nových projektů. Nejbližší příběh by mohl a pravděpodobně bude (ale nesmíte mě chytat za slovo, jestli nakonec nebude, upozorňoval) ze žánru sci-fi. Víc jsme z něj nedostali, takže se necháme překvapit a budeme doufat, že regenerační pauza nebude moc dlouhá.

Otázky se dotkly i mediálního kolotoče a zájmu fanoušků po celém světě, kdy je Christopher mnohdy nucen čelit velmi kuriózním situacím. Vyprávěl historku o dívce ve Španělsku, která si nechala podepsat předloktí a dušovala se, že si podpis nechá vytetovat. Druhý den při další autogramiádě vytetovaný podpis skutečně přišla předvést! Zapálení fanoušci pojmenovávají svoje děti podle postav v sérii nebo dostává nabídky k sňatku. Zatím se ovšem ženit nechce…

V jednom okamžiku se ohradil, že na něj už otázek bylo dost a že teď se bude ptát on. Směřoval svoje dotazy na překladatelku a ptal se, mimo jiné, co bylo pro ni při překládání nejtěžší. Olga Staníčková uvedla, že obrovský rozsah a neznalost dalších dílů při překládání. Některé specifické situace a jednání postav byly složité právě s ohledem na možný budoucí vývoj. Po jazykové stránce se jí překládalo dobře, neboť knihy jsou v originále napsány velmi příjemnou a čtivou angličtinou, již bylo radost převádět do češtiny. Samozřejmě také nemohla tušit, jaký fenomén se z celé ságy vyvine, když přijala nabídku na první díl, ale určitě nelituje toho, že kývla. Není sice zapáleným příznivcem fantasy, ale tady se na další díly těšila a byla zvědavá, jak se vše bude vyvíjet.

Po vyčerpání všech otázek jsme dostali prostor na menší rozhovory, vyfotografování se, nebo podstrčení knihy k podpisu. Památeční fotkou se můžete pokochat, autogram ukážu na požádání, až mě navštívíte :-) Bezprostřední zážitek se bohužel zprostředkovat nedá. Můžu pouze nabídnout videa z části tiskovky, která jsem objevila na internetu volně ke stažení. Pan Paolini, ačkoli už měl za sebou notnou dávku ujetých kilometrů a hory vyřčených slov a možná stejné metráže a horáže ještě před sebou, byl (jak už jsem jednou napsala) po celou dobu velmi milý, příjemný a vstřícný. Žádná celebritóza se nekonala.

Co dodat? Snad jen, že Christopher je velký profesionál a váží si, jak sám několikrát zdůraznil, všech příznivců svých hrdinů a příběhů a vždy se s nimi rád setká.

A spolu s tisíci dalších fanoušků jeho knih mu přeji ostrou mysl i tužku a těším se na nové příběhy.

První Eurocon proběhl v roce 1972 v italském Terstu a od té doby tradice pokračuje. Letošní setkání připadlo na chorvatský Záhřeb. Valná část programu je v angličtině, udělují se ceny evropského fandomu, na rozdíl od gigantických worldconů se počty účastníků pohybují kolem několika stovek a celková atmosféra bývá velmi pohodová.

Záhřebský Eurocon probíhal čtyři dny a čestnými hosty letos byli spisovatelé Tim Powers, mimo jiné autor předlohy pro film Piráti z Karibiku, skotský autor Charles Stross, u nás známý sérií Vládcové obchodu (nakladatelství Talpress) s úžasnými obálkami od Jany Šouflové, ruský spisovatel Dmitri Glukhovski, autor knih Metro 2033 a Metro 2034, které také vyšly česky, a nám zatím méně známý chorvatský autor Darko Macan, který se proslavil i ve světě komiksu.

26. dubna, čtvrtek 

Z Čech vyjíždějí tři auta s deseti zástupci českého a slovenského fandomu směr Záhřeb. Ve čtyři hodiny odpoledne se bez fronty registruji v hotelu International a dostávám tašku s materiály, obsahujícími program, antologii povídek v angličtině, mapu Záhřebu, letáky o městě a jeho okolí a informaci o nejbližších restauracích a fastfoodech. Jídlo totiž není zajištěno. Z programu zjišťuji, že con nebude probíhat po celou dobu v Internationalu, ale přesune se i na další místa. Skromný počet návštěvníků lehce stoupá, objevují se někteří čestní hosté a začínají první přednášky (například o rakouském a maďarském steampunku). Řada fanů klábosí na chodbách, ale já nikoho nepoznávám, a tak jen stojím a koukám a paradoxně si připadám jako před osmi lety na svém prvním conu v Brandejse.

Po dvou hodinovkách otázek a odpovědí, na které odpovídali Charles Stross a Darko Macan, v krátkosti proběhne oficiální zahájení conu, načež se účastníci odeberou do předsálí, kde je připraveno občerstvení v podobě místního vína a piva a nealkoholických nápojů. Oceňuji chuť chorvatského červeného a cvakám několik momentek.

Nastává večer a všichni se v dobré náladě přesouváme do minipivovaru Zlatý Medvěd, kde probíhá společná afterpárty.

27. dubna, pátek            

Chorvatští pořadatelé vědí, že účastníci Euroconu si budou chtít dopoledne prohlédnout město, nebo jen tak pospat, a zahajují akci až v půl třetí odpoledne. V několika sálech probíhají paralelně přednášky o překládání, fanzinech nebo ženách bojovnicích v literatuře, také autogramiáda čestných hostů a zasedá evropský fandom.

Hvězdou conu je jednoznačně Tim Powers. U jeho stolu se kupí fronta. Tim si prohlíží cizí vydání svých děl, píše jedno věnování za druhým a rozmlouvá se svými fanoušky. Nechávám si od něj podepsat rovnou pět knih, čímž zdržuji všechny ostatní, kteří mají často jen po knize, ale do rekordu dvanácti knih, které si donesl jeden nadšený čtenář, mám pořád daleko. Tim Powers každou knihu prolistuje a pozorně si prohlíží obálky českých vydání. Zvlášť jej zaujala svrchní ilustrace k Tři dny do nikdy od Jana Doležálka. Ukazuje ji Charliemu Strossovi a přiznává, že ji vidí prvně.

Večer ve velkém sále probíhá s Timem Powersem a jeho agentem volná diskuze, padá spousta dotazů. Chystáme se do Terstu a ptáme se například na předobraz Neviditelné hospody v Stáčení temného piva umístěné do terstské ulice Via Dolores. Tim si ale na tuto pasáž z knihy ani nevzpomněl.

28. dubna, sobota

Con začíná v poledne ve dvanáct hodin řadou anglických přednášek, například o antropologii zombie na Haiti nebo o slastech a strastech volného publikování děl na internetu. Zástupci evropského fandomu neveřejně hlasují o místě konání Euroconu v roce 2014 a vyhrává Dublin. Eurocon se za dva roky bude konat týden po Londýnském Worldconu!  

Odpolední program se z hotelových prostorů Internationalu přesouvá do blízké technické univerzity, což hodnotím jako výhodu. Prostory univerzity se pomalu zaplňují, konečně to tu vypadá jako na conu. Jsou tu typické conové stánky a objevuje se stále víc kostýmů, i když pořád je to méně než na našem průměrném conu.  

Na rozdíl od českých ,,školních“ conů, kde posluchači často sedí na zemi, záhřebská univerzita nabízí velký přednáškový sál, je možné např. vyfotit se s bustou Nicoly Tesly, otevírá se herna, v chodbách si lze prohlédnout výstavu obrazů různých malířů, pro nejmenší je ustaven dětský program a já na stáncích chorvatských knihkupců nacházím i několik knih v angličtině. Konzumování vlastních nápojů a pochutin je povoleno. Ceny skromného množství nápojů, které organizátoři nabízí, jsou symbolické – ,,My tu prodávat nic nesmíme, takže dej, kolik chceš.“ Kupodivu to funguje. Nikdo také neobtěžuje účastníky s takovými výstřelky, jako je např. povinné nošení vlastních přezůvek.

Tim Powers ukazuje, že je nejen vynikající autor, ale také vtipný přednášející. Jeho téma zní, jak napsat text tak, aby působil hodnověrně a postavy a jejich pohnutky byly pro čtenáře pokud možno uvěřitelné. 

Tima baví psát příběhy z našeho světa a jeho historie; zcela vymyšlené prostředí jej neláká. Ve svých dílech maximálně využívá známých faktů, s kterými potom dále pracuje, ale vždy tak, aby s nimi nebyl v rozporu. Předtím, než se pustí do samotného psaní, si nastíní postavy a vztahy mezi nimi. Každá postava by měla něco chtít a současně se něčeho bát. Tim používá tzv. metodu kalendáře – vezme si obyčejný kalendář, označí dobu, v níž se kniha odehrává a den po dni zaznamenává, co která postava dělá. Přitom se může ukázat, co je v ději nadbytečné a co naopak chybí. Jako všichni spisovatelé, i on má své beta čtenáře, jimiž jsou jeho paní a jeden dva blízcí přátelé.

I jednou vydaná kniha ale může mít další příběh, který leckdy překvapí samotného autora. Tim vzpomíná, že si během autogramiád při listování knihami všiml, že německá vydání jeho děl obsahují několik stránek psaných nápadně odlišným fontem než zbytek textu. Tyto podivné stránky našel i v dílech některých svých kolegů vydaných v Německu. Ze zvědavosti si nějaká německá vydání sehnal a zjistil, že odlišný font písma je vložen vždy mezi nějakou napínavou pasáž. Hrdinové v německém překladu zničehonic přeruší zavedený tok knihy, aby ,,si dali polévku“ (!). Asi na dvou dodatečně přidaných stránkách pak hodnotí složení, typy a přednosti jednotlivých polévek od německé firmy.

Vzpomínám, jak Tim Powers během autogramiády listoval českými vydáními svých děl a jsem opravdu ráda, že vkládání podobně ,,vkusných“ reklam do vlastního textu naše nakladatele zatím nenapadlo.

Následuje panelová diskuze o upírech moderovaná novinářem Vatkem Juričem Kokičem. Kromě T. Powerse se jí účastní chorvatská autorka Milena Benini a zástupce chorvatského fandomu a recenzent Davor Šišovič. Každý z diskutujících má na upíry jiný názor. Zatímco M. Benini je pokládá za zprofanované a málo děsivé, v Powersově podobě jsou to bytosti veskrze nelidské. Mně osobně však chybělo svérázné pojetí upírů od Petry Neomillnerové, které by chladnou diskuzi určitě dokázalo okořenit.   

Po sérii přednášek a diskuzí následuje galavečer, během něhož se předávají ceny evropského fandomu. Ve stručnosti uvádím, že za československý fandom ocenění dostávají za nejlepší představení Divadelní spolek Kašpar, za autorství Honza Kotouč a  za překlad Pavel Weigel (všichni v zastoupení). Lulu Bočková, nová předsedkyně slovenského fandomu, vyzvedává cenu pro Luciu Droppovou. Následuje hromadné focení všech oceněných, zástupci českého a slovenského fandomu se však stahují na chodbu k soudku s medovinou, kde se i s oceněními nechávají zvěčnit fotografem Jardou Houdkem. Následně přichází z Čech v reakci na naši textovku radostná odpověď od divadelního herce Jana Potměšila.

Návrhy na udělení cen evropského fandomu podávají fandomy jednotlivých států. O tom, kdo z navrhovaných bude oceněn, hlasují zástupci evropského fandomu. U nás všechny tři nominované navrhla Rada Českého fandomu.

Poté se většina účastníků ubírá do klubu Boogaloo, kde večírek pokračuje a spokojení zástupci irského fandomu, kteří budou pořádat Eurocon za další dva roky, nabízejí whisky a podávají místní pochutiny.            

29. dubna, neděle

Con opět začíná v poledne. Lze zmínit diskuzi o steampunku, vedenou Milenou Benini, účastní se jí dále T. Powers, Ch. Stross, členka chorvatského fandomu a spisovatelka Ivana Delač a J. Kokič. Následuje přednáška o Bránách Anubisových, v níž T. Powers vypráví, čím se nechal při psaní inspirovat, dále je možné shlédnout film Krabat a v závěru hovoří Dave Lally o Euroconech.

Celé setkání končí poděkováním organizátorům a vůbec všem, kteří se na tom všem nějak podíleli. Nastává úklid prostor školy a rozlučkový večírek, během něhož je poslední možnost navázat kontakty se zahraničními fany, zeptat se hostů na to, co se nestihlo během diskuzí, udělat společnou fotku nebo sehnat opožděný autogram. Další Eurocon bude až zase za rok – tentokrát v Kyjevě.  

Mám-li srovnávat s našimi cony, tak Eurocon v Záhřebu nebyl roztříštěn do žádných zvláštních linií, ale probíhal jeden společný program, do nějž byl zahrnut i chorvatský SFeraKon. Pro někoho to může být výhoda. Díky tomu byli fanové z jednotlivých států promícháni s těmi chorvatskými, což rozhodně dobře bylo. Projevilo se to i ve složení účastníků debat, kde vedle takových kapacit jako Tim Powers nebo Charles Stross vystupovali také úspěšní chorvatští autoři. Dalším podstatným rozdílem byl posunutý začátek programu a skutečnost, že con běžel prakticky až do nedělního večera, a díky tomu nebyl poznamenán uspěchanými odchody a hromadným loučením. Naopak se vyplatilo zůstat, protože večerní atmosféra na Euroconech bývá pohodová. Organizátoři si konečně mohou vydechnout, vzduchem létají balonky a účastníci do nich pinkají světelnými meči.   

Organizace byla zvládnutá a přesuny v programu minimální. Celkově hodnotím akci jako vydařenou a v závěru této reportáže chci poděkovat Peterovi Pavelkovi, s nímž jsme se na Eurocon svezli.         

• Více fotografií z akce zde:https://picasaweb.google.com/Hnusik/EuroconSFeraKon34Zagreb2012
• Více k Evropskému fandomu zde: http://www.esfs.info/
• Oficiální stránky euroconu 2012 a 34. SFeraKonu:  http://zagreb-eurocon2012.com/
• Oficiální stránky euroconu připravovaného na 2013: http://www.eurocon.org.ua/

Poznámka úvodní: původně byl tento text psán pro Interkom, kde také v číslo 5-6/2012 vyšel.

Jak jsem pozoroval Dinocon aneb Missa solemnis

Introitus neboli Předzpěv

Aj, zde leží zem ta před okem mým slzy ronícím

někdy kolébka, nyní národu mého rakev!

Přemýšleje o způsobu, kterak zachytit něco tak mohutného, monumentální, logického – a přitom komorního, osobního a absurdního, dospěl jsem k bodu mrazu. Vše jsem měl sepsané, poznámky jsem si dělal přepečlivě, avšak o to více se mi původní záměr rozplýval. Jak zachytit objektivní realitu a zároveň vnitřní dojmy, pocity a monology a na mysl se deroucí otazníky vzniklé z ryze intelektuální atmosféry Dinoconu? Výsledkem je tento bědný opus magnum, koláž, o které se domnívám, že bez berličky vysvětlení nemůže přežít, natož být pochopena. Zde tedy berlička, dále jen chaos, zmar a lvi.

Kyrie eleison

Vlak kodrcal. Plesk! Chtělo by se napsat, že byl krásný letní den, svítíčko slunilo a ve vlaku obsluhovala sličná slečna průvodčí. Chtělo. Plesk! Byla půlka dubna, po cestě začal slejvák a průvodčí měl(a?) knír. Plesk! Další se rozstříkla na okně a uhlopříčkou si klestila cestu dál. Kapky ťukaly v zběsilém rytmu jako chór francouzských a slepeckých holí vytepávající na jedoucí vlak morseovkou cílové nomen omen – penzion Staré Časy v Pardubicích.

Jsem rád doma. Nebo v knihovně. Mám rád svůj klid, hodně čtu a velmi mi to vyhovuje. Když mě Zdeněk Rampas zval na „setkání dinosaurů české sci-fi“, tedy na Dinocon, potěšilo mě to, ale měl jsem v plánu odmítnout. Nejel bych, nebýt štulce v podobě nenápadné věty v emailu: „Kdybys měl zájem i o terénní zkoumání české SF, ne jen o to kabinetní spočívající hlavně v četbě, tak dej vědět.“ Přijal jsem rozpačitě a s tím, že moc nevím, co tam budu dělat, když zoufale nikoho neznám. V odpověď přišlo „Neznáš, seznámíš se!“ – a tak jsem jel.

Sbalil jsem vše, co jsem považoval za nezbytné, zejména zásobu knih (ty beru vždycky), propisky, zápisník a čokoládu. Takto vybaven jsem spokojeně vystoupil na hlavním nádraží v Pardubicích a uvědomil si zásadní životní chybu. Deštník. Ten jsem nevzal. Z betonové oblohy lilo, lilo a lilo. Zcela promočen, avšak jinak nepoškozen, jsem dorazil na místo určení.

Dies irae

Paní na recepci mi zcela přirozeně tyká. (O dva dny později se u snídaně omluví a zeptá se, jestli mi to nevadí. Nevadí. Ale byla by škoda to nezmínit.) Pokud má děti, budou v mém věku, ne-li starší. Jsem vyslán slzavým údolím Pardubic na ubikaci. Pardubice se rozplývají v proudech vody, reálný svět ztrácí jistotu kontur, vše plave. I Masarykovi na náměstí Legií stékají po čele kapky potu, z očí kanou slzy. Jen Bůh ví, co ze současného dění vidí bronzové oči Presidenta Osvoboditele. Ubikuji se a vyrážím zpět. Čeká mě kolotoč zdvořilostních frází, potřásání rukou, trapných tich a, konečně, začátek hlavního dějství pardubického setkání.

Po peripetiích s ubytováním (Křeček aneb Cesta do deště a zase zpátky) jsem se setkal se Zdeňkem Rampasem, jediným člověkem, se kterým jsem se do té doby znal osobně. V tu chvíli tedy svým zachráncem. Za mých nesmělých protestů mě velmi pohotově posadil ke stolu s Františkem Novotným, Josefem Pecinovským a Joannou Czaplińskou. Probrali jsme školství, situaci Polska a Česka před II. světovou válkou a po roce 1968, najedli se a Dinocon mohl začít. V průběhu večera jsem byl občas oslovován laskavými kolemjdoucími – za vlídný zájem zde musím poděkovat Michaele Rampasové, Vilmě Klímové, Sanči Fülle a dalším. Mé další poznámky jsou poněkud zmatené, nicméně předkládám jejich autentickou podobu:

19:30 – Zdeněk Rampas mluví o Parconech 1982 a dalších (Páral se těšil na Barbarellu)

- promítání filmů z prvních Parconů

+ promítání fotek z prvních Parconů

- křest Pramloka

- slavnostní zahájení – Zdeněk Rampas

- veselá dražba

- pauza

- Františka Vrbenská

Vše, včetně poznámky o Páralovi, který se tehdy účastnil Parconu jako host, se opravdu odehrálo. Hodně se vzpomínalo, dražba pozoruhodností byla vskutku veselá, pauza není v seznamu jen tak – přednáška (a následně diskuze) Františky Vrbenské Něco je zatraceně jinak začala o hodinu později, čímž jako by bylo řečeno ano, opravdu jste na conu.

Dies illa

Tématem přednášky nebyla situace ve fantastice, hlavním tématem večera byl současný svět, jeho krize (?!), příčiny a důsledky. Hodně se mluvilo o ekonomice, o tom, že mladí lidé málo čtou, že vnímají svět odlišně... ne, tohle nepůjde, naťuknutých témat bylo mnoho a není vhodné je zkreslovat tím, že bychom se je pokusili vyjmenovat. Přednáška přešla do diskuze, kde vynikl zejména František Novotný, jehož schopnost přesně a srozumitelně formulovat argumenty, jít k jádru věci a mnohdy s hlubokými znalostmi reflektovat konkrétní problém byla uhrančivá. Škoda, že jeho vystupování není méně emotivní, i tak ale vyčníval nad všechny diskutéry. A to počítám i přednášející – Františka Vrbenská mi, a doufám, že se neurazí, připadala mnohomluvná a v některých pasážích až afektovaná. I tak byla přednáška, chci říci diskuze, prvním z vrcholů Dinoconu.

Vyčerpán, unaven, intelektuálně zdolán. Náročný den v náročně novém prostředí, zpola hospodou, zpola přednáškovým sálem. Na stánek knihkupcův ve ztajených chodbách hostinského komplexu jsem ještě nezvládl narazit (až zítra si tam koupím Stroj do lepších časů Jiřího Olšanského – a jako správný lovec vzácných tisků si jej nechám znehodnotit podpisem autora). Na pokoji dlouho do noci dopisuji poznámky k proběhlému, načež ulehám ke knize Bogdana Trojaka Brněnské metro (jakkoliv fantaskně to zní, nepatří to ani do sci-fi, ani do fantasy), kolem druhé ráno knihu dočítám a usínám.

Offertorium

Na snídani jsem se připojil k Františce Vrbenské a Vladu Ríšovi, diskuze se opět stočila ke školství (nějak to téma přitahuji) a na přednášku Jaroslava Veise Dvojí kultura jsem přišel s lehkým zpožděním. Autor četl připravený text a já přemýšlel o tom, že tohle by měli slyšet moji studenti (ten magnetismus školství není náhodný, poněkud v něm působím...). Mám zkušenost, že většina lidí číst neumí – respektive neumí číst tak, aby posluchači dokázali vše sledovat, přemýšlet při poslechu, a navíc si každý neumí napsat text tak, aby byl srozumitelný, i když jej ostatní nemají před sebou. Jaroslav Veis mluvil o dvou kulturách v rámci kulturní lidské společnosti – přečtěte si v Interkomu 4/2012, str. 13, citát ze Snowovy přednášky a bude vám to jasné (cituji: „Na rtech se jim – rozuměj lidem ze světa humanitní kultury – objeví útrpný úsměv, slyší-li o vědcích, kteří nikdy nečetli některé z velkých děl anglické literatury. Zavrhují je jako fach-idioty. Přitom jejich vlastní neznalost a specializace je stejně děsivá. Mnohokrát jsem byl u toho, jak lidé, kteří jsou dle standardů tradiční kultury považováni za vysoce vzdělané, s gustem vyjadřují svou nevěřícnost nad nevzdělaností vědců. Jednou či dvakrát mě to vyprovokovalo a zeptal jsem se, kdo z celé sešlosti by byl schopen formulovat druhý zákon termodynamiky. Reakce byla chladná a neodpověděl nikdo. Přitom jsem se ptal na vědecký protipól otázky Četli jste někdy něco od Shakespeara? Dnes věřím, že kdybych tenkrát položil ještě jednodušší otázku – něco jako Co rozumíte hmotou či zrychlením? -, nanejvýš jeden z deseti těch vzdělanců by měl pocit, že mluvíme stejnou řečí.“). Ne, zpět. Přečtěte si CELOU přednášku Dvojí kultura a dvojí svoboda, je neskutečně úchvatná. Asi jediná přednáška, v níž kvality informační souzněly s kvalitami literárními. A opět jsme se dostali k současné situaci a politice. Druhý, a podle mě nejvýraznější, vrchol Dinoconu. A když jsme u termínu dvojí kultura – nelze nevidět přímou paralelu k fandomu a tomu, jak je (stále ještě!) literatura žánrů sci-fi a fantasy vnímána...

Až se, jako ve správné scifárně, jednoho krásného rána probudím a zjistím, že jsem někým jiným, chci být Jaroslavem Veisem. Ne, lépe. Chci být jeho přednáškou. Chci být tiše, ale jistě a jednoznačně vyslovován a vznášet se nad hlavami opojených účastníků Dinoconu. Chci jim téct do uší a proplouvat synapsemi mezi jejich neurony, vidět v očích světýlka pochopení při odhalení jemných intertextuálních narážkách na to, co již bylo vysloveno, objevovat nové a nové významy ve výrazech již použitých. A pokud by to byl sen, pak se nechci, nechci, nechci probudit.

Přednáška o Ponrepu byla pro mě zjevením – o existenci tohoto fenoménu jsem předtím neměl potuchy (ano, a člověk, který se k takové ostudě přizná, se tu snaží plácat nějaké reportážní nesmysly; pokud jste dříve měli pocit, že svět je normální, teď už víte, že je postavený na hlavu...). Nejsem filmovým znalcem, naopak mám v tomto oboru značné mezery, proto jsem pouze s úžasem sledoval všechny ty promítané plakáty a dělal si mentální poznámky o tom, co všechno bych měl ještě vidět (už jsem je zase zapomněl...). Pár vzpomínek přidal na závěr i Marcel Grün (a doplnil František Novotný) a atmosféra byla dojemná. Následovala pauza na oběd. Potřeboval jsem být chvilku bez lidí – šel jsem tedy na pokoj, opravil pár testů, podíval se na email a začal číst Schweik it easy Josefa Moníka..

Pozorovatel. Tak jsem od počátku vnímal svoji roli. Stačí tiše sedět a dívat se přednáškách a mezi nimi kolem sebe. A tak jsem zjistil, kde to vlastně jsem. Přede mnou vykládá Richard Podaný o Sandmanovi, Vilma Kadlečková se směje s Michaelou Rampasovou, od Františka Novotného zní plamenný projev, ze kterého slyším pouze slova „...a celej mikrobus...“, pavoukovitou chůzí proplouvá sálem Pavel Weigel, který za pár dní získá cenu ESFS pro nejlepšího překladatele. Co jméno, to pojem. Co jméno, to člověk. My je známe z obálek knih, z tiráží, recenzí a článků a možná někdy zapomínáme, že jde především o lidi, kteří se smějí, pláčí, mají své starosti a radosti, rodiny a přátele. Na člověka v pojmu, v napsaném jméně by se zapomínat nemělo. Vše završily děti Ivana Adamoviče. Vzpomněl jsem si na Karla Čapka a jeho Italské listy, ve kterých si, místo aby jak se patří chválil krásy Florencie, všímá hry dítěte se štěnětem a zdá se mu to krásnější než všechno kolem – a nikdo jiný to nevidí.

Při obědě jsem si spálil jazyk. Nikdy nezapomínejte, že jídlo se vaří horké, a ta polévka s játrovými knedlíčky teda byla vřelá fest. Pro změnu jsem se někde zakecal a na prezentaci nakladatelství Argo v podání Richarda Klíčníka jsem se dostavil o chvíli později. Probírala se prodejnost knih, pouštěly se knižní upoutávky z YouTube a – nezapomínejte, že jste ve společnosti scifistů – přemýšlelo se o budoucnosti knih. Tedy využití e-knih a čteček. Nebo například k obtížnosti převodu Ecova Pražského hřbitova kvůli tomu, že Eco v knize funkčně využívá tří různých typů písma – pokud rozdíl v písmu smažete, ublížíte i sdělení.

Sanctus

Václav Houf je Brňák jak poleno. Po ekonomických úvahách o prodejnosti knih byl jeho sousedsky obyčejný projev pastvou pro ucho – a nemluví ze mě jen spřízněnost mé zčásti brněnské duše. I pan výtvarník to komentoval; lakonickým „hodně se dneska staví na prodejnosti“ kouzelně vyjádřil myšlenku, že existují i jiné hodnoty, trvalejší (a z nějakého důvodu mi to připomnělo opět Karla Čapka a jeho apokryf Smrt Archimédova). Pak už méně mluvil a více ukazoval. Veškeré zobrazené robotické i jiné dílo bylo pro mě, jakožto výtvarného laika až ignoranta, fascinující. Nutno dodat, že Václav Houf byl autorem veškerého doprovodného obrazového materiálu Dinoconu. A tuto přednášku bych označil za třetí vrchol. Všimli jste si, že i třetí vrcholný bod programu má se sci-fi společného jen pomálu?

V programu měl pokračovat Ondřej Neff. Jeho část bych naopak za vrchol neoznačil ani při mučení – byl velmi netrpělivě očekáván, přijel s mohutným zpožděním a hovořil asi čtvrt hodiny. Dinocon nebyl míněn jako přednáškově zaměřený con, je to tedy poměrně pochopitelné. Nicméně kdyby byl Ondřej Neff zažil to, co se dosud dělo, nebyl by asi býval vystoupil s něčím tak banálním. V čase čekání na Go... Neffa proběhl křest knihy Jiřího Olšanského Stroj do lepších časů. Křtil a řeč velmi erudovaně, inteligentně a s pochopením vedl Jan Vaněk jr. – mnozí studenti bohemistiky by se mohli při jeho krátkém nástinu problematiky barokních prvků v díle Jiřího Olšanského lecčemu přiučit. A pak už večeře, po níž se pozapomnělo, že by ještě měly být nějaké přednášky...

Ztemnělé Pardubice se scvrkly na jediné místo – Staré časy. Maelström přednášek, setkání a hovorů graduje, je těsně před závěrečným sprintem. Uprostřed všeho mumraje já, tichý pozorovatel, vetřelec lišící se věkem, zkušenostmi, známostmi i účelem návštěvy. Dinocon jsem si velmi spokojeně promlčel. I mnozí jiní jej zhusta promlčeli – Zdeněk Rampas si na konci postěžuje, že to vůbec nebylo dle původních dramaturgických představ, tedy málo přednášek, hodně hovorů a setkávání. Ztemnělé Pardubice o Dinoconu vůbec neví. Obyčejní lidé spí, dinosauři rokují.

V 19:00 měla Joanna Czaplińska začít přednášku o české sci-fi v Polsku. Pak byl na programu Piotr Rak (O SF a fandomu v Polsku), Silvie Draky Šustrová (TV seriály /zvláště/ na Prima Cool aneb Na co to naše děti a vnuci koukají) a Zdeněk Rampas (30 let Parconů). Kolem půl osmé se zjistilo, že se ještě nezačalo. A pak začala jedna z nejpozoruhodnějších částí Dinoconu. Joanna Czaplińska chvíli mluvila sama, ale vznikla z toho diskuze, do které se čím dál více zapojoval Piotr Rak i ostatní diváci, jedna přednáška přešla plynule v další a přitom se řešilo mnoho aktuálních problémů fantastiky i fandomu – opět jsme se dostali k problematice prodejnosti, k tomu, jak je těžké prosadit na polské trhy české autory, k tomu, že v Polsku jsou lidé, mladší generace, která může převzít kormidlo, ale u nás toto nástupnictví vyřešeno není. Nejautentičtěji to lze vyjádřit odpovědí Zdeňka Rampase na to, jaká je situace Akademie SFFH: „No, není nikdo, kdo by to po mně převzal, tak to dělám dál...“ I tento časový úsek bych zařadil k vrcholům toho, co zaznělo. Vrchol čtvrtý.

Ve 21:45 začíná Silvie Draky Šustrová přednášku o seriálech. Několikrát si (zcela zaslouženě!) vysloužila potlesk na otevřené scéně – a tato přednáška byla snad jediná ryze conová. Na „obyčejném“ conu by patřila k tomu nejlepšímu, tady, ač opakuji, že byla vynikající, je zadupána těžkými kalibry skvostů, které se objevily dříve.

Zda večer pokračoval přednáškou Zdeňka Rampase, nevím, neboť jsem, zmožen tíhou informací a znaven pozdní hodinou, se odebral na pokoj a spát. Ráno vše končilo. Skoro poprvé jsem se potkal se spolubydlícím, Martinem Petiškou – seznámili jsme se a povídali si před koupelnou o všem možném, on v obleku, já v pyžamu. Snídaně, předání klíčů, rozloučení se Zdeňkem Rampasem a dopolední vlak na Brno. Doma jsem dočetl Moníka a pustil se do Jana Balabána a jeho Zeptej se táty. Také to není fantasy.

Agnus Dei (finale allegro)

Dinocon byl nesmírně zajímavým setkáním. Byl úchvatný po organizační stránce, tím, jak bylo vše připraveno, co každý účastník obdržel, jak bylo vše zajištěno (všechna čest organizátorům) i po vizuální stránce (všechna čest Václavu Houfovi). Co na tom, že začátek připomínal sraz spolužáků po... mnoha letech od maturity. Už dlouho jsem se necítil tak nejmladší. Dokonce jsem přemýšlel, zda bych dle hesla z Malého bratra Coryho Doctorowa (Nevěřte nikomu, komu je nad sedmadvacet– pro svoje potřeby upravuji, abych se tam vešel) neměl založit tradici conu pro mladé (YouthCon? MladCon? NovCon?). Založit takový con –  a doufat, že nikdo nepřijede. Říká se „mládí vpřed“ – ale kam? Co by to mládí dělalo vpředu? Ať si dělá svoje... Nářky, které se ozvaly v polsko-české debatě, jak se ta mládež o nic nestará a nezajímá, jsou zcela scestné. Mládež se stará a zajímá. Ale jako vždy se zajímá o nové věci, o své záležitosti. Žádnou novou generaci neláká minulost. Každá stojí proti generaci svých rodičů, snaží se vymknout, dělat vše jinak. A často si nabije. A dobře jí tak.

Dinosauři vyhynuli. Fandom je mrtvý. Byla to slavná epocha, něco, co se možná bude označovat jako „zlatý věk“. Ale, jak padlo v úvodní debatě, nechme to na evoluci, oni si ti mladí vymyslí něco vlastního. Něco, co zase bude nějaký čas fungovat. Ale nebojte se, skončí to, ostatně jako vše. Jaroslav Veis se na začátku i na konci své přednášky od fandomu vehementně distancoval („Nemám s vámi vlastně nic společného než dávnou minulost“) – toto gesto je mi nesmírně sympatické. Fandom jako organizace je úchvatná věc. Ale v mladé generaci chybí to spojení, které bylo utvořeno v 80. letech takřka zakázanou činností. To nadšení a kus bláznovství, bez kterého se nedá dělat nic. Možná zanikne i Akademie SFFH. A bude to dobře. Bude to dobře, protože potom dříve nebo později přijde někdo, kdo se zamyslí a zauvažuje nad tím, že Akademie byla – a už není. A zase něco vznikne. A zase to bude pár let fungovat. A zase to zemře. Není ten život krásný? Každý, kdo žehrá na stav fantastiky, by se měl jít podívat do knihkupectví. Množství knih v sekci fantastické literatury je úctyhodné (a to i té kvalitní) nehledě na to, že před několika málo lety bylo spojení „sekce fantastické literatury“ pojmem ze sci-fi. Mládež dnes vyrůstá knižně i filmově na Harrym Potterovi a Pánu prstenů. Na jednu stranu to fantastiku degraduje, snižuje to její výjimečnost (protože si najednou každý může říci, že to zná, ačkoliv třeba knihu ani nedržel v ruce), na stranu druhou ji to přidává k mainstreamu, k masově čtenému spotřebnímu zboží. Co chceme? Chceme být výjimeční a věčně žehrat na to, jak nám nikdo nerozumí, když svému okolí fantastiku vnucujeme? Nebo chceme, aby to, co máme rádi, znali a četli všichni – a ztratit se tak v anonymním davu bezejmenných tváří?

V rámci diskuze o polské fantastice u nás a české fantastice v Polsku došlo právě i na žehrání, jak je na tom ta fantastika špatně a jak autoři a čtenáři sci-fi jsou ti bití. Nejsou. Respektive jsou, ale ne více než zbytek knižního trhu. Oponoval jsem polskými i českými mainstreamovými autorkami (a zeptám se váženého čtenáře stejně jako v sále) – kdo zná Dorotu Maslowskou, zjev, který otřásl kulturní Evropou a kterému se jen obtížně mohou vyrovnat české ženské spisovatelky jako Soukupová, Pilátová nebo Andronikova (všechny tři stojí za přečtení a za pozornost; mimochodem, znáte je?). Kdo z vás zná Wislawu Szymborskou, polskou básnířku a laureátku Nobelovy ceny? Na tuto připomínku někdo reagoval nesmírně hloupě. Zaznělo: „No jo, poezii nečtu!“ Nepřipomíná vám to něco? Nepřipomíná to všechna ta „no jo, to jsou scifisti, to jsou ti divní“? Neslýcháme stále ještě poznámky stejného charakteru i syntaxe – no jo, sci-fi, to nečtu! Ocitáme se ve stejném čtenářském ghettu, které, místo aby se vzájemně respektovalo a podporovalo, se ještě navíc navzájem ničí, zesměšňuje a zcela zbytečně stojí proti sobě. A už jsme opět u Jaroslava Veise a Charlese Percyho Snowa. O dvojí kultuře můžeme uvažovat i na tak malém prostoru, jakým je Dinocon, i v tak konkrétním oboru, jakým je literatura. Nicméně nikdo mi nevymluví, že výborná básnická sbírka, výborný sci-fi nebo fantasy román a výborná „mainstreamová“ povídka si vzájemně nemohou nic vyčítat. Dobrá literatura zůstane dobrou literaturou, ať už je v jakékoliv podobě. Snažím se sledovat vše, co je v české literatuře (a samozřejmě fantastice) zajímavé; není to možné, těch knih je příliš mnoho: jakmile dočtu knihy nominované na Ceny ASFFH, už abych dočítal vítěze Litery (ano, té, co je sponzorována nejmenovanou minerálkou), letmo kouknu na seznam nominovaných na Cenu Jiřího Ortena. Zároveň učím – načítám tedy českou i světovou klasiku, která mi chybí (a tento proces je nekonečný). Mám zálibu v poezii – snažím se tedy číst to, co je v poslední době oceňované. Do toho fantastika. Zdaleka například nemám načteny všechny dinosaury. Už jen z mého osobního prostoru lze vidět, jak se svět specializuje. Být dnes polyhistorem, to jednoduše není možné. A co hůř, nelze být ani znalcem literatury, přestože i za Dinocon – jak je vidět z textu výše – jsem přečetl nebo rozečetl tři „mainstreamové“ knihy.

Communio (Lux aeterna)

Vážený čtenáři, dočetl-li jsi až sem, přetrpěl-li jsi veškerá nebezpečenství, nástrahy a nudné pasáže, musíš si být vědom, že tato reportáž není žádnou reportáží. Není ani mší slavnostní, jak je chybně uvedeno v názvu. Více než cokoliv jiného je to mše za mrtvé, requiem za Dinocon. Budiž mu tímto vzdána čest, budiž na něj vzpomínáno jako na epilog jedné epochy. Světlo věčné ať mu svítí.

Fotografie z akce naleznete zde.

Šamanovu reportáž pak zde.

Na letošním CONiáši v pražské Městské knihovně jste mohli potkat spoustu slavných lidí. Pravda, z těch, kteří se den předtím zúčastnili mega-supr-trupr párty časopisu Pevnost, došli jen ti, kdo se stihli opít dost rychle, aby se vyspali. Čili Míla Linc, Michael Bronec, Honza Dobiáš, Františka Vrbenská, Pavel Renčín, Leonard Medek, nebo Honza Kovanic. Celou akci pak s vervou sobě vlastní moderoval Martin D. Antonín, který (jako vždy) moc pěkně vrzal kůží.

Abyste věděli, chodit do knihovny je radost. Knihovnice jsou milé, pěkné a při příchodu vám dají placku. Placatka by v těchto těžkých časech možná bodla víc, ale pivo se i v knihovním baru točí dál. No a než si nad ním stačíte popovídat se známými a dojít si na oběd s redakcí konkurenční Fantasy Planet (čistě v rámci průmyslové špionáže, samozřejmě), část programu, začínajícího v krutě ranní hodinu, o desáté, zmizí v nenávratnu a je třeba ji ponechat čtenářově fantazii, či vzpomínkám těch šťastnějších.

Nicméně pizzu dělají za rohem dobrou a přednášku Leoše Kyši o všech možných koncích si nemohl nechat ujít nikdo. Rozhodně ne plný sál fantazáků, z nichž – jak se kupodivu ukázalo – jsou všichni stejní cynici a skeptici, jako onen člen klubu Sisyfos, kterému pro jeho recenzentskou nemilosrdnost přezdívají Řezník. Ovšem na svou příležitost čekal především pán, který ze zadních řad děsivému buldokovi za řečnickým pultíkem bez bázně a hany dokazoval, že všechny teorie o konci světa jsou pravdivé a na dně Černého moře opravdu leží loď Luka Skywalkera. „Jen se smějte,“ nesla se sálem jeho slova s prorockým přesvědčením toho, kdo ví, že se bude smát naposledy. Co když má pravdu? Pak nás ochraňuj Kyša…

Nejlepší přednáškou celého dne byla rozhodně následující divadelní estráda Míly Lince, který častým opakováním sousloví „konec světa“ dokonce dovedně zakryl skutečnost, že jeho prezentace nemá s tématem conu nic společného. Jako by to ale vadilo, když si pozval na pódium svého magnificentního přítele, profesionálně amatérského divadelníka pana Čóryho, který odvedl obrovský kus improvizační práce na úspěšné dramatizaci některých pasáží z Lincova nového románu. S excelentním hereckým výkonem a přesto skromností sobě vlastní po jeho boku vystoupil mezi jinými i autor těchto řádků, který si roli Pokřivence zopakoval již podruhé, a na němž bylo vidět, že se do postavy od posledka vžil a vdechl jí neskutečnou životnost. A pozadu nezůstal ani sám Linc v roli zemanovy dcery, či klekač Antonín, který si ho málem vzal. Celé představení pak mělo díky výjimečné souhře všech zúčastněných tu správnou grády a ve všech směrech předčilo chotěbořské premiérové vystoupení, kde na sebe všechnu pozornost strhl „takový ten hlučný pán v pozdně-středních letech“, jak jistého známého cyberpunkového spisovatele označil zdroj, který si nepřál být jmenován.

Michael Bronec a Jan Dobiáš si na chvíli zabrali pódium, aby za pomoci nikoho menšího než Leonarda Medka pokřtili Dobiášovu novou knihu. Pokud čtou tyto řádky příslušníci Policie ČR, křtilo se samozřejmě mlékem, ale jinak to bylo výbornou archivní whisky. Tedy soudě podle spokojeného kmotrova výrazu.

Sál se pak opravdu pořádně zaplnil, když na své místo usedl Jan Kantůrek. Divíte se? Ne. Jeho přednesy pasáží z knih Terryho Prattcheta, v nichž se zabývá příjezdem čtyř jezdců Apokalypsy, byly naprosto brilantní, nejen díky obsahu, ale hlavně tím, s jakou vervou přednášející měnil hlasy, prozpěvoval a celkově příběh oživoval.

Když už chcete s něčím skoncovat, pusťte k tomu někoho, kdo to udělá pořádně. Tím se knihovničtí řídili, a tak se na pódium jako poslední vyhoupl Pavel Renčín, který zase jednou zničil svět, především pak Čechy a Moravu. A šlo to i bez grafů, které si zapomněl doma. Stačilo, když si vylezl na židli a ukázal, jak vysoko ta šipka v nich končila. No opravdu. Takhle vysoko.

Jakmile ho udatné knihovnice z té židle konečně dostaly dolů, vyhlásily výsledky letní komiksové soutěže na téma konec světa. Sarden všem vítězům gratuluje a těšíme se na slíbenou e-knihu, obsahující nejen jejich dílka, ale i hostující mini-povídku Petra Schinka.

Během následné besedy se zúčastněnými spisovateli jsme se dozvěděli, že Jan Kovanic by se svou rozjitřenou fantazií mohl začít psát sci-fi, Martin D. Antonín je pod vší tou černou kůží jemný filozof s vážným existenciálním problémem a podle Leonarda Medka končí svět na Jižním městě.

Domů a dospat předchozí náročné dny se zdálo být jasnou volbou. CONiáš 2012 byl rozhodně skvělou akcí, s dvousethlavou účastí a přesto stále příjemně komorní atmosférou a nepřišli-li jste, nenechte si ujít příští ročník. I pokud svět v prosinci náhodou neskončí, organizátoři se tím nenechají odradit a slibují pořádnou post-apokalypsu. Zombie style.

Zdroj fotografií: FB Vojtěch Rabyniuk.

Občas se stane, že se dlouhou dobu neděje nic a pak najednou šup – máte v jeden den dvě skvělé akce a přejete si mít klon nebo Hermionin Obraceč času, abyste je obě stihli. Jenže bohužel nejsme v žádné fantasy či sci-fi, takže se musíte rozhodnout. No a to byl přesně případ soboty 15. 9. To se totiž konal jak další ročník malého knihovnického conu Coniáše, tak křest knihy Husité manželské a autorské dvojky Kláry a Honzy Smolíkových (pokud tušíte, že jsou příbuzní našeho redaktora Tobiáše, máte samozřejmě pravdu). Jelikož jsem do Tábora chodil do školy, kde mě paní Klára cepovala coby moje učitelka a nostalgie je potvora, zvítězilo po delším rozhodování husitské město. A protože kolega Láďa chodil na tu samou školu, rozhodl se mi dělat sideckicka, plus nás kryla slečna, která si v zájmu uchování rovnováhy sil nepřeje být jmenována.

Takhle jsme se v naší tříčlenné partičce vydali v sobotu ráno do Tábora. Cesta utekla tuze rychle, dokonce ani výluka nebyla, za což si naše dráhy zaslouží pochvalu. Nyní přeskočme takové věci, že počasí bylo v pořádku a tak a vrhněme se přímo do Tábora.

Ve městě akorát probíhaly Husitské slavnosti, lidé se především po staré části města producírovali v kostýmech a atmosféra tak byla úžasná a vygradovala, když jsme vstoupili na Žižkovo náměstí, kde to teprve žilo. Všude samé trhy, krásné slečny prodávající dobroty k nakousnutí, velké pódium, na němž hrála kapela. Prostě paráda.

Ovšem po vstupu do Gotického sálu v muzeu to bylo ještě lepší. Uvnitř to praskalo slušně ve švech a zatímco jsem se zdravil se starými známými, kráčel nám vstříc On. Sám velký JWP přijel z Prahy dohlédnout na to, aby křest proběhl přesně podle regulí a lidé neporušovali vyhlášenou prohibici. Poté co jsme se s mistrem pozdravili, chopila se mikrofonu paní Potměšilová z Albatrosu, v sále nastalo ticho a křest byl zahájen.

Došlo na představení hvězd onoho večera, vlastně poledne, Honzy a Kláry Smolíkových, ti krátce pohovořili, aby dali slovo… vlastně ne slovo, ale prostor skupině Schimmerle Klezmer Tria, jejímž členem je jak jinak Tobiáš Smolík. Ten pohovořil o tom, co budou hrát, aby tak následně učinili.

Po menší kulturní vložce nastoupila další, tentokrát v podobě císařského regimentu, který ukázal, jak moc je kniha Husité praktická a co všechno se v ní dá nalézt (např. jak vystavět vozovou hradbu).

Následně se ujala slova osoba nejpovolanější – kmotr Jan Potměšil, který přečetl z knihy ukázku, čímž si vysloužil bouřlivý potlesk a ve mně vyvolal přání, aby se udělala i audiokniha. Přátelé, byl to opravdu zážitek, po němž se mi na knihu zbíhaly doslova sliny.

Po předčítání se slova opět zhostili manželé Smolíkovi, aby společně s dalšími odbornými pracovníky muzea pohovořili o vzniku knihy. Dozvěděli jsme se tak, že kniha měla být původně jen několika panelový komiks, ale k našemu štěstí, přerostl v něco většího. V něco, o čem si já osobně myslím, že by našim mladším spoluobčanům mohlo zpříjemnit učení o husitech.

A šlo se křtít. Čehož se využilo a na pódium byl pozván Jiří W. Procházka, který se na místě činu ve skutečnosti nevyskytoval náhodou, ale úmyslně. Během křtu totiž společně se svojí spoluautorkou Klárou Smolíkovou představili společný projekt. I ten se bude točit kolem Tábora a muzea. Ovšem tentokrát to bude čtení pro starší čtenáře – prozradili totiž, že společně píší detektivku, jejíž název zní Mrtvá šelma, kterou prý ředitel muzea jako jeden z mála lidí přežije. Inu, máme se určitě na co těšit a určitě budeme u toho, až kniha půjde na svět.

Fotografie převzaty z FB Husitského muzea v Táboře. Autorem fotografií je Zdeněk Prchlík.

Neděste se, magistrát nám zatím zůstává zachován. Ale městská knihovna se rozhodla skoncovat, nikoli se sebou, ale se světem. Už pošesté otevřela svůj Malý sál pro fany, pro které je zde pořádáno jednodenní setkání, malý con, tedy coník jménem CONiáš. Letos proběhl v sobotu 15. září, a protože máme zrovna rok 2012, zabýval se koncem světa.

Začínalo se od deseti, a tak jsem tentokrát dorazil skoro včas, abych stihl, jak Martin "Darion" Antonín uvádí jakožto moderátor prvního přednášejícího – Radka Mikuláše z Geologického ústavu AV ČR. Pan doktor k názvu své přednášky "Jaké to je být dinosaurem na konci druhohor" osvětlil, že dinosauři nevěděli, že nastává konec druhohor i jejich dinosauřího světa. Stejně jako to nebudeme vědět my… A pak nám na obrázcích ukázal zkamenělé stopy dinosaurů, jak je našel v Alabamě, u Devíti křížů, v Utahu a Lidicích – tam tedy na pískovcové dlažbě. Pak jsme se dověděli, kam nejlépe jít umřít před koncem světa, aby naše zkamenělé zbytky mohli najít třeba zase dinosauří archeologové, či spíše geologové, zabývající se paleobiologií…

Filmové konce nám pak předvedl Vašek Štupalský, oblíbený coniáší filmový přednašeč. Protože apokalypsy jsou lidem vlastní, začali jsme středověkem a jeho rytinami s tanci smrti. Lidstvo chtěli ve filmech nejdříve sežrat mimozemšťani, pak Sověti. Atomová a následně radioaktivní zkáza by anihilovala člověka na celém světě. Vznikaly o tom mnohé filmy, béčka i oskarové, hraná i dokumentární dramata, dokonce i kreslené filmy. Ten britský, co ukazoval změnu života staršího páru na vesnické samotě, v posledních třech minutách, které zbývají do dopadu raket, mě skutečně vzal. Během těch tří minut, co ohlásilo rádio (50. léta), břichatý plešatý rozumbrada sestavil pod stolem improvizovaný úkryt, do kterého strhl od vaření i mírně se vzpírající, rovněž už postarší, manželku. A pak nebylo nic, asi pět vteřin. Než začaly rakety dopadat… Díky úkrytu dvojice přežila, aby mohla sledovat růst háje jaderných hřibů… Další konce mohou nastat, pokud se vzbouří stroje, případně počítače. Rovněž se může zbláznit počasí, napadnou nás mimozemšťané, povstanou zombiové, anebo se vlády nad Zemí zmocní vlády a zlovolné korporace. No a po apokalypsách přijdou postapokalypsy, o čemž velmi často vypráví dokumentární pořady BBC, jaksi už s předstihem…

O tom, jak je to s mayským kalendářem pak ve své přednášce vyprávěla Eleni Dimelisová. Protože však bylo poledne, a tu je čas obědvat, opustil jsem její přednášku s tím, že se ještě vrátím, což jsem však již nestihl. Čaj a bageta v bufetu mě nezdržely tak, jako stolek s knihami, které byly připraveny pro Fantastický den pro výměnu knih. Byly tu zoufalé kusy, ale i několik klád – které mám doma. Nakonec jsem si vzal Barvy praporů Tomasze Kołodziejczaka z dvoudílné série Solární dominium. Obálka patřičně příšerná, zvěstující však jednoznačně, že jde o military. No a na zadní straně obálky je velkým písmem uvedeno, že knížka získala Cenu Janusze Zajdela za nejlepší sci-fi román roku 1997. To jsem žádostiv, co nejlepšího měli Poláci před 15 lety. Jo, jo, letí to. Na uprázdněné místo jsem zasunul svůj vlastnoruční Blackout. (Do konce conu zmizel, přece jen.) Tolik o mayském kalendáři.

Do sálu jsem přišel ještě natolik včas, abych se účastnil akce TED 2023, kterou předváděli Martin Čadra a Marika Zadembská z Městské knihovny Třinec. Četli jednu povídku, nejmenovanou, i když "omlada" mi něco říkala. Stejně jako touha hrdinů "být stále mlád". Nekončící život však vyžaduje, aby se nerodily děti. A když nějaká recidivistka tento příkaz překročí, je potřeba její potomky včas plopnout, dříve než dožijí osmnácti let a stanou se chráněnými občany. Čtení bylo prokládáno besedami s posluchači, někteří odvážní se odvážili i na jeviště. Martin a Marika tohle normálně dělají se středoškoláky, které podobné akce baví více než pasivní "besedy o literatuře". Ano, slyšeli jsme zkrácenou a do formy scénického čtení přetavenou povídku Paola Bacigalupiho Čerpadlo č. 6 ze stejnojmenné sbírky.

Poté nastoupil recenzent Pevnosti s pověstí řezníka a nová velká postava fandomu a přilehlého světa Leoš Kyša. Nejdříve se představil jako jehovista, a slíbil nám pětihodinovou přednášku, prokládanou jehovistickými písněmi. Jenže přišel jen jeden místo dvou, a tak se profláklo, že žádným svědkem Jehovovým není. Když se pak představil jako člen klubu skeptiků Sisyfos, pronesl jeden z přítomných diváků případné "ježíšmarjá". Tedy ten pán, co se pak ptal, co se stane se Zemí, až jí Slunce odfoukne veškerou atmosféru – jak o tom psala NASA. Pán tedy nevěděl, "která Nasa" to psala, ale byl ubezpečen, že to Země i my přežijeme – jako to Země přežila už po několik miliard let (a lidé o něco kratší dobu:). Leoš udělal inventuru všech konců světa, jak (ne)proběhly v letech mínus 2.800, plus 155, 1000, 1284, 1360 (kdy byl Antikristem císař Karel IV.), 1420, 1666, 1910, 1975, 1987, 1997 a 1998… V koncích světa měli prsty i Češi. Zatímco Ivoš Benda a jeho Vesmírní lidé vzbuzují spíše veselí, Parsifal Emanuel/ Jan Dvorský je natolik hnusný, že vyzařuje hrůzu. Konec světa se nepochybně blíží, protože svět se neustále zhoršuje. Bují korupce a úplatkářství, což jsou jasné příznaky skonu světa, jak jsme si mohli přečíst už na asyrských hliněných tabulkách…

Míla Linc se se svou přednáškou Konec světa na Kozím hrádku, již držel od tří odpoledne, stal obětí toho, že jsem si odskočil, a v předsálí narazil na Janu Rečkovou a Františku Vrbenskou. V sále zatím probíhala zábava, z níž jsem spatřil už jen závěrečné přehrávání setkání dvou nepřátelských dvojic, tedy dvou žoldnéřů a pána, poněkud připomínajícího slušného loupežníka Lotranda, se svým fámulusem. Pán nehodlal zabíjet nepřátele ("já tomu neholduji, já jsem pacifista"), naštěstí měl šikovného pobočníka. ("Já ho, s dovolením, bodnu za vás.""To bude od vás hezké.") Inu, panáček Lotrando jak vystřižený! () Mílova hodina byla zkrácena o čtvrtinu, proto jsem si ho tolik neužil. V té zbylé čtvrthodině proběhl křest knížky Jana Dobiáše Až na kraj světa.

Nejdříve musel rychlý posel odběhnout do foayer, kde majitel, jednatel, redaktor, překladatel, autor a jazykový expert nakladatelství Straky na vrbě v jedné a jediné osobě Michael Bronec prodával knížky svého nakladatelství. Křest byl ozdoben přítomností ilustrátorky Janiny Strnadové, jež krom obálky vyvedla i vnitřní ilustrace. Kmotrovství se ujal Leonard Medek, jeden z kmenových autorů Strak na vrbě. Knížka byla opatrně polita mokem zjevně víceprocentním a zjevně zahraničního původu, načež bylo z lahve upíjeno navzdory vyhlášené prohibici. Nicméně tentýž den náš pan ministr zdravotnictví (ten, který částečnou prohibici vyhlásil) připustil v rozhovoru pro MfD, že si i v této době před spaním dává gin s tonikem. ("Já jsem uvažoval tak, že když má člověk doma něco otevřeného, tak je to de facto otestováno tím, kdo tu lahev pil první. Takže je to bezpečné.") Jan Dobiáš měl ze své třetí knížky nefalšovanou radost.

Poté měli napochodovat odborníci na přežití z České armády, ale museli služebně někoho zachraňovat, takže za ně zaskočil záchranář Martin Fritsch, který radil, jak přežít konec světa. Protože mluvil zpatra (zavolán zachraňovat předášku v poslední moment, tedy den předem) a zmiňoval se o minulých i budoucích válečných konfliktech i různých přírodních a kosmických katastrofách, nestihl nám dát plnohodnotný kurz přežití, ale pár užitečných rad jsme dostali:

• Prezervativ v ponožce může sloužit jako rezervoár na vodu.
• V evakuačním zavazadle by měly být léky, doklady, sůl, cukr, nezbytné oblečení, věci na spaní a rovněž něco pro zábavu (karty, přehrávače).
• Dětem je třeba dát kartičku se jménem a číslem mobilu rodiče kvůli identifikaci, kdyby se ztratilo, rovněž je vhodné podobně označit zavazadla.
• Pokud má člověk kontaktní čočky, měl by si je sundat – po případném zranění a bezvědomí může být zachráněn, ale oči to pod čočkami odnesou.
• Pokud máte před odchodem z bytu čas, vypněte elektřinu, plyn a zavřete za sebou dveře.
• Jako zavazadlo je vhodný batoh, který vám ponechává volné ruce, případně kufr na kolečkách.
• Když se jako turisté dostanete na území, kde probíhá ozbrojený konflikt a uvidíte ozbrojence na ulici, zmizte!
• Někdo zase doporučuje, abyste se nechali zajmout, protože pak se o vás postarají humanitární organizace a diplomaté.
• Přístup k rabování je dán podle toho, jak jsme morálně zdatní. V určitých případech nezbývá nic jiného.
• Je otázka, jestli je potřeba vyhýbat se lidem, nebo naopak sdružit se s nějakou tlupou. Obecně platí, že jídlo a pití bude mít spíše "organizovaná skupina, řízená státem".
• Je lépe spát ve stohu nebo ve stodole než v opuštěném domě. Tam vás ruší červotoči a tlapky hlodavců. (Podle zkušeností válečných veteránů.)
• Stoprocentní návod vám nedá nikdo.

No a protože hodina uběhla rychle, vydal jsem se do předsálí za Martinem, kde jsme společně ještě s jedním kolegou doprobírávali nakousnuté věci. Jen na chvilku, jenže z chvilky se stala hodina, znáte to, a já přišel o famózní přednášku Jana Kantůrka Apokalypsa na Zeměploše, při níž byl sál nejvíce zaplněn. To jsem byl trouba, jenže člověk se nerozkrájí. Konečně jsem si připadal jako na skutečném conu!

A bylo šest večer a na pódium přišel Pavel Renčín, který nás v přednášce Čechy a Morava nad propastí seznámil se závěrečným dílem své trilogie Městské války, který nazval Věk nenávisti. Také z ní trochu četl. Tato městská fantasy pracuje i s magií, takže v ní "přestávají fungovat věci", třeba střelné zbraně. (To je problém, zejména když už dnes tak 90 % lidí "nevytváří hodnoty". Tedy neumí pracovat rukama.) Jednotlivá města vyhlašují samostatnost a monarchistické režimy. (Dobrým diktátorem by prý byla Františka Vrbenská, míněno "hodným", nejspíš.) Zemí se šíří válka a – no podle názvu. Kuriózní je, že Pavel přiznal, že když to celé psal, tak se nejvíce těšil na dobu – po Městských válkách… Takže možná jednou ještě vznikne nějaký poválečný čtvrtý díl (?). Nyní pracuje na novelce do antologie historické fantasy, kde dle svého popíše dívčí válku. A protože v ní bojovaly dívky, bude tam "hodně erotiky", určitě více než v Jiráskovi. Na Pavlovi bylo sympatické vidět, s jakou chutí vypráví o svém psaní, čte, a nepochybně i píše.

A to už byla poslední přednáška, ale ještě nikoli conec Coniáše. Ještě proběhlo vyhlašování výherců komiksové soutěže. Do té se měl namalovat strip s třemi obrázky, na posledním z nich vždy měl být zobrazen "konec světa". Kategorie byly dvě: pro děti a pro dospělé. Pro mě nebyl moc velký rozdíl mezi obrázkem vítězné Šárky Pražákové v dětské kategorii (10 let) a Kateřiny Hadravové, vítězky v kategorii dospělých (24 let).

A bylo čtvrt na osm, ale ještě všichni neodešli. Na pódiu se na hřad ze židlí sesedlo hejno spisovatelů: Pavel Renčín, Míla Linc, Michael Bronec, Jan Dobiáš, Františka Vrbenská. Leonard Medek se uvelebil na okraji pódia, čímž mi vypadl ze záběru. Autory zpovídal další autor – Darion. Rovněž padaly nějaké dotazy z publika. Jak se díváme na konec světa. A podobně. Z této části nemám žádné zápisky a fotek jen dvě – tentokrát jsem nezmizel do předsálí, ale seděl jsem v jedné řadě s kolegy na pódiu, a to se nedá zapisovat a fotografovat a ještě se tvářit jako pan spisovatel.

A najednou bylo půl deváté, a příjemný coník skončil. Někteří v něm pokračovali v blízkých hospodách, jiní v tramvaji cestou domů. Asi přijdu i za rok.

Pokud tedy nenastane nějaký z těch mnoha konců světa, jakými jsme se celý den strašili. Jistě jednou nastane, a bude úplně jiný, než jsme si představovali.

Psáno v Praze dne 17. září 2012

Viz i fotogalerii.

Pátek 21. září

Já po čtyřech hodinách jízdy byla ráda, že jsem se vybelhala z auta. Nejvyšší čas se ubytovat v „turistické ubytovně“ a hurá na registraci.

Na bratislavském Parconu jsem poprvé a místo konání - dům odborů ISTROPOLIS, mě svou rozlehlostí šokuje. Architekti prostorem nešetřili. Je tu velká šatna, velké schodiště, velký sál; velké jsou dokonce i toalety, dvě dlouhé nudle plné žlutých kójí a zrcadel.

Účastníci všechny prostory bez problémů zvládají zaplnit. Vždyť minulý rok jejich počet dosáhl rekordních jedenácti tisíc!

Zdravím se s kolegy z webu Fantasy planet, kteří podobně jako já jen valí oči a nechávám se unášet davem. Nad hlavou mi trochu nečekaně září billboardy s tvářemi muzikálových protagonistů (Inu, kulturák…) a na ně se z plakátů na protějších zdech culí ,,anime slečny“.

V předsálí stojí stánky - převážně s herními suvenýry, komiksy a módními manga doplňky. Spousta úžasných blbůstek, které nepotřebujete, ale v tu chvíli aspoň jednu z nich musíte mít – i kdyby to měl být jako míček kulatý plyšák angry birds. Zírám jako uhranutá na fialové punčocháče s nápaditým vzorem a v tu chvíli mě ani nenapadne, že mezi nabízenými věcmi chybí pultík s knížkami.

Před hlavním sálem téměř není k hnutí. Okolostojící mají často na sobě kostýmy postaviček manga nebo komiksových a seriálových hrdinů. Modrá nebo růžová paruka nejsou žádnou vzácností. Prochází po hlavním schodišti a pózují fotografům. Mezi maskami nejspíš potkávám několik přátel z facebooku, ale k jejich nové vizáži nedokážu přiřadit známou tvář. Protože se v japonských seriálech příliš neorientuji, většinu kostýmů nepoznávám, někdy dokonce nepoznávám ani pohlaví…  

Z přeplněného předsálí zamířím do prostor vyhrazeným přednáškám o literatuře, počítačových hrách a filmu. Už páteční program je bohatý, můžete například besedovat o minulosti Istroconu a Parconech na Slovensku, nebo si poslechnout něco o komiksových Avengers, či se dovědět horké novinky z redakce časopisu Pevnost.

Po půl deváté večer končí oficiální část programu a já se jdu občerstvit u baru. Pivo však je špatně natočené a čeká se na něj dlouho. Problém dělá dokonce i čepování kofoly.   V deset nás stejně vyhazují a poslední zbytek účastníků (převážně přednášející a skalní zástupci českého a slovenského fandomu) se přesouvá do kvalitní pivnice s výtečným minipivovarem, kde už čekají zamluvené stoly, a zábava může pokračovat.

Sobota 22. září

Následující den nám přeje počasí. Jako by se do Bratislavy nakrátko vrátilo léto. Před mohutnou šedou budovou ISTROPOLISu stojí platan s gigantickou korunou. V pátek za večerního přítmí jsem mu nevěnovala pozornost. Dnes jsou lavičky pod ním plně obsazené. Lidé si povídají a zejména čeští fanové si užívají skutečnosti, že Slováci nemají prohibici.

Uvnitř kulturáku se draží staré knihy a nové se křtí – od českých autorů antologie historické fantasy Čas hrdinů a Zlato Arkony slovenského autora Juraje Červenáka. Následuje autogramiáda – hodinu a půl. Máš hodně čtenářů, Ďuro! Tim Powers na letošním Euroconu podepisoval svoje knížky jen o půl hodiny déle. Svá díla ale podepisují i další autoři, jako například Lucia Dropová nebo Alexandra Pavelková.

Já zakotvuji na přednášce Leonarda Medka a potvrzuji si své podezření, že braková literatura se psala dávno před „Braquem“. Pánové Dumas mladší nebo Viktor Hugo by mohli vyprávět. Leč úkolem tehdejších autorů nebylo čtenáře jen bavit, ale i vzdělávat – například popsáním řekněme bitvy u Waterloo v knize, která s Napoleonem vůbec nesouvisí.     

Ještě než začne přednášet Františka Vrbenská o bájích a moderní pop kultuře, jdu se vydýchat do předsálí, kde pod plátěnými stříškami jedou počítačové hry a v jednom koutě vidím dokonce hrát Bulánky naživo. Jak je to možné? Mezi úkryty z nafukovacích barelů pobíhají děcka a dospěláci se svítícími pistolkami! Z pohledu na takovou rozcvičku dostávám žízeň.

Odporoučím se proto k baru, ale ani tady se nelenoší. V sousedství ledniček s bagetami a pípy s pivem probíhá hraní DDR. „To šlapou mouchy?“ ptá se kdosi ve frontě za mnou, to už ale i s točenou kofolou odcházím do velkého sálu na COSPLAY.

Je to přehlídka ručně šitých kostýmů, my formou hlasovacích lístků vybereme ty nejlepší. A hned vidím na podiu Thora. I s kladivem. Mám štěstí, škoda, že s sebou nevzal ještě bráchu Lokiho. Spolu s Ódinovým synem se vyjímá kapitán Amerika se svým štítem, ale mým favoritem je vetřelcec.

V převleku aliena se skrývá sympatická blondýnka, která si dělala celý kostým včetně věrné kopie vetřelcovy hlavy. Tu prý šila natřikrát, než se ji podařilo dosáhnout nejen podoby, ale hlavně nositelné váhy. Výsledek rozhodně stojí za to.

Poté, co je každá postava představena, následuje takřka nekonečné focení. Nakonec nás – lidi v kostýmech i fotografy – pořadatelé musí taktně vyexpedovat.

Jdu si poslechnout, jaké má Petra Neomillnerová plány do budoucna. Chystá se psát pro Albatros knihy pro mládež, ze světa Počertěné - dospívající dívky, která zjistí, že její tatínek je ďábel. Možná se Petře povede zapůsobit na budoucí výkvět národa lépe, než na nás, dospělé konzumní čtenáře, kteří si z jejích knih často zapamatují akorát „kdo s kým a jak“, a morální kontext nás přitom dokonale míjí.

Večer Parconu je tradičně věnován cenám – je vyhlašován vítěz Ceny Karla Čapka, jsou uděleny ceny Drak, Souček a další. Součka za zásluhy dostává Ján Žižka, který fotí na conech už hezky dlouho a na internetu má rozsáhlou foto galerií. Spisovatel Honza Kotouč převzal diplom – ocenění ještě z letošního záhřebského euroconu. A smutný závěr: In memoriam byl oceněn Vlado Srpoň, který v únoru letošního roku podlehl těžké nemoci a za svého života dlouhá léta organizoval Istrocony. 

Kolem desáté nás opět z předsálí vyhazují a my se deštivou nocí ploužíme do oblíbené pivnice. Lovím poslední fotky, úplně promarním příležitost zvěčnit Jiřího Walkera Procházku zápasícího se  stolem. Mohutný kus nábytku skřípe, jedna noha odpadává, ale vzápětí je spravena a mohou usednout i poslední příchozí. JWP má vše plně pod kontrolou.   

Je hodně po půlnoci, když mě taxík odváží na kutě. Parcon skončil, ale Istrocon a Comics salón běží až do pozdního nedělního odpoledne a já rekapituluji dojmy.

Suma sumárum

Pocitově hodnotím akci, která finančně jistě neprodělala, hodně vysoko. Co do organizace budu ale maličko přísnější.

Výběr jídel a nápojů byl velmi omezený. Tam kde měli například pivo a kofolu, už jste nedostali vodu. Na to byl jiný stánek v jiném patře. Problém byl i s džusem. A úplně mi tu chyběla čajovna. Stravování bylo další bolavou ránou – člověk mohl do blízké pizzerie, kde sice byla výborná pizza, ale všechny místa byla skoro pořád obsazená a na jídlo (i na pití) se muselo čekat velmi dlouho. Tomuto šlo předejít například nějakým odkazem v conové brožuře na blízké restaurace. Také program by se mohl protáhnout do trochu pozdějších hodin, než je devátá večerní a některé literární bloky nebyly příliš šťastně zvolené – přednášky se překrývaly se křty, načež odpoledne vznikala hluchá místa.

A tak dál, aneb není ten, kdo by se zavděčil lidem všem. Suma sumárum se spojení tří akcí povedlo a já tímto děkuji pořadatelům za báječně strávený víkend a přeji jim hodně zdaru a pevné nervy do příštího roku.

Více k Istroconu: http://www.istrocon.sk/  

Více k Comix salónu: http://www.comics-salon.sk/

Galerie zde.

Cesta zo stredného Slovenska mi trvala niekoľko hodín, odhodlanie objaviť novú serióznu tvár Istro-Comics-Parconu to však vo mne len posilnilo. Množstvo (prevažne) ozbrojených mladých ľudí v šialených kostýmoch bolo síce porovnateľné s minulým rokom, ale pri bližšom pohľade bolo zrejmé, že množstvo dám vo večerných róbach a  pánov v sakách značne vzrástol. Aj sbs-kár pri vstupe pôsobil sympaticky profesionálne.

Aby som sa utvrdil vo svojom pláne, prvá prednáška, na ktorú som sa vrhol, bola na tému Ostanú jadrové elektrárne iba sci-fi? Tak to má byť - len aktuálne a vážne témy dokážu tento con posunúť ďalej. Martin Macášek rozprával prevažne o faktoch a prevažne o fungovaní jadrových elektrární. Určite zaujímavé, len škoda, že miestami používal rovnaké „citové“ metódy ako ním toľko kritizovaní aktivisti (zábery na elektráreň cez rozkvitnutú jabloň, srnka pasúca sa vedľa chladiacich veží.)

Keďže som bol s doterajším vývojom spokojní, kúpil som si Maneki Neko pre šťastie a artovo pôsobiaci komiks o Johnovi Constantinovi.

Seriál Star Wars: Clone Wars považujem za najlepšie Hviezdne vojny, ale napriek tomu som sobotné premietanie pilotného filmu vynechal... Išiel som však na prednášku pána Mitsuhsu Ishikawu (šéf spoločnosti Production I.G.) o veciach ako Ghost In The Shell. Ak ste doteraz mali pocit, že Innocence (GITS 2) je len fajn film, pozrite si ho ešte raz a možno zistíte, že je to vlastne psychologicko-éterická štúdia o ľudskom bytí. Zopár videí ukázalo, že v I.G. pracujú aj na úplne obyčajných veciach ako sú hudobné klipy či reklamy na šampón.

Vďaka mierne rozpačitému začiatku krstu antológie slovenskej fantasy Čas hrdinov (trailer) som sa v pohode stihol presunúť do malej sály na druhé poschodie. A čakalo ma hneď niekoľko prekvapení. V prvom rade to boli fakt dlhé nohy a fakt krátka sukňa Alexandry Pavelkovej a za druhé fakt, že Rasťo Weber sa vracia. Teda to, že má poviedku v Čase hrdinov  som vedel aj skôr, ale pri nasledujúcom predstavení a krstení nového Rogana od Ďura Červenáka Čierny Rogan: Zlato Arkony 1 (trailer) som zistil, že bude mať svoj text aj tam. Ak ma v počiatkoch môjho záujmu o fantasy bavili niekoho príbehy tak práve Weberove...

Na hurónsku prednášku JWP o brutálnom písaní, čítaní a pozeraní som sa dostal trochu nechtiac a takmer vo mne prebudila zabudnutú túžbu po násilí a krvi, našťastie som sa ovládol a ponáhľal sa späť na druhé poschodie, kde mi rada Fandomu prehĺbila vedomosti o histórii a fungovaní fandomu, vlastne Fandomu. A potom to prišlo.

Prednáška Crossed - nejdrsnější série Gartha Ennise. Kamil „MdS“  Bernášek je diabol (MdS = Markíz de Sade. V češtine markýz - s dlhým a tvrdým :-)) Napriek svojmu mierumilovnému výrazu bol jeho výstup plný vulgarizmov, úchylného humoru a nadšenia zo zabíjania. Okrem iného sa plne pripravuje na zombie apokalypsu a zháňa sekeru s názvom Zombie killer (toto je možno ona). V prípade útoku zombíkov má jasno napríklad v tom, že ženy, deti a dôchodcovia sú na príťaž. A poslednú guľku si vždy necháva pre seba. A vtedy som sa vykašľal na hľadanie dospelej tváre Istro-Comics-Parconu a naplno si vychutnával obrázky a komentáre k sérii o nakazených, ktorí kadia, zabíjajú a znásilňujú (chystá sa český preklad).

Okamžite po prednáške som si v Brlohu kúpil komiks Hitman (samozrejme od Gartha Ennisa) a Sudcu Dredda.  Ešte som zistil, že časopis Jupiter (web) pokračuje za svojou púťou byť najlepším slovenským SFaF e-časopisom a už som sa vrhol na premietanie AMV. A bola to hrôza. Takmer žiadna krv, žiadne gule. Klipy bez fantázie a občas aj zmyslu. Aspoňže dva boli vtipné (AMV 12 a AMV 6).

V nedeľu som už vychladol a v pokoji si užíval Prednášku o prednášaní (fajn návod ako zlepšovať prednášky) a trochu neplánované rozprávanie o svete Warhammeru 40,000, o ktorom som doteraz vlastne nič nevedel.

Istrocon ani Comics Salón a dokonca ani Parcon sa príliš nezmenili a držia si svoju úroveň. Je možné ich poňať z rôznych pohľadov a hľadať v nich rôzny zmysel, napokon vás to však omrzí a budete chcieť len to, aby vás bavili... V mojom prípade to  Istro-Comics-Parconu vyšlo.

P. S.: Stretol som Ishikawu v neďalekej slovenskej reštaurácii, fakt by ma zaujímalo, či si dal halušky.

V sobotu 27. října postoupila do Prahy studená fronta, která hned ráno přinesla déšť se sněhem. Pršelo a foukalo i na Novodvorské na frontu před místním kulturním centrem. Naštěstí jsem si přečetl oznámení na dveřích a šel do druhé fronty, vnitřní, abych si vybavil účast na Největším festivalu her a fantastiky FanCity. Venkovní zmrzlíci stáli frontu na zahraniční hosty, já se těšil ani ne tak na hry či "fantastiku", ale na literaturu a vědu, což mi zajistila linie letos nazvaná Fanzine.cz, správně zabírající místnost No. One, kterou jsem se rozhodl kvůli textilu na stěnách směle nazvat Červeným salonkem.

Tomáš Petrásek na Enceladu

Letos jsem dorazil fantasticky brzo, ještě před desátou. Trochu jsem se zdržel při registraci, něco času jsem strávil u šatny, a po čtvrt na jedenáct jsem konečně vplul na přednášku Tomáše Petráska, který předváděl výsledky mise sondy Cassini u Saturnu. Obdivoval jsem estetickou hodnotu Saturnových ledových prstenců, které v protisvětle od Slunce vypadají nezvykle étericky. Přitom v samotných prstencích jde o šrotovník, jaký známe z hvězdných honiček ve filmových scifárnách. Kulil jsem oči na drobounké měsíčky, které mají na rovníku tlustý ledový prstenec z ledových částeček, vychytaných z prstenců, až vypadají jako nějaká UFOs. Toto ledové rovníkové kruhové pohoří názorně ilustruje skutečnost, že prstence jsou široké jen asi 200 metrů! Pak jsme obdivovali měsíček Enceladus a jeho ledovou tektoniku. Až se bude někdy zkoumat jeho vnitřek, nebude nutno vrtat, stačí využít kaverny pod sopouchy vodních sopek, kde v téměř vakuu vře ledová voda. Nachází se zde dosud nejčistší led ve vesmíru, což se jistě bude hodit. Potřeba je dát jen pozor v okolí jižního pólu, kde by mohli sněžit mikrobi (!to je námět!).
 

Vlado a Františka

Už jsme se skoro nedostali k Titanu, který zkoumala Cassiniho "podsonda" Huygens, a už vůbec nebyl prostor a čas byť na jediný snímek z měsíčku Japetus. Čas se totiž blížil k jedenácté a prostor se začal zaplňovat chytráky, kteří hodlali urvat místo v první brázdě, aby mohli zírat z co největší blízkosti na zpěvačku Marian Call. S Tomem jsme ještě chvilku klábosili na chodbě. Jen chvilku, protože jsem ještě běžel do divadelního sálu, kde končila jedenapůhodinová přednáška Vlada Ríši a Františky Vrbenské Co je to steampunk. (Což byl i důvod, proč byla skvělá Tomova přednáška tak zoufale slabě navštívena. Aspoň ji bude moci zopakovat. Rád se na ni podívám od začátku. Ale chce to dvě hoďky.)
 

Juliana a Tess

Kvůli promeškání první hodiny jsem se to nedověděl zcela přesně. "Jiným způsobem vyprávěné příběhy", pravila Františka. Zřejmé je okouzlení Divokým Západem a vůbec technikou 19. století, kterou jste si mohli sestavit na koleně. S tím souvisí i to, že lupiči jsou gentlemani, padouši mají smysl pro čest a šílení vynálezci dobré jádro. Což steam- odlišuje od cyberpunku. Současný steampunk (do něhož pro neznalce šuplíků patří trochu nečekaně i Futurama), staví na příbězích Johna Cartera a Tarzana. Oni Anglosasové vůbec důsledně ctí tradice, a hlavně je znají, takže mohou navazovat, jak jsem pochopil i díky obrázkům. Detektiv Jezevec mi tuze připomněl pana Žabáka. Odkojenci Alenčina světa za zrcadlem bez problémů přijmou specifický humor Monty Pythonů (právě jsem je zařadil do steampunku:). Vlado Ríša něco umělecky početl, načež přišlo překvapení – kvíz o cenné ceny, do něhož jsem se nepouštěl, protože jsem v předsálí sálu hodlal s Tess prodiskutovat námět jedné své povídky.

Redakční porada Sardenu

A bylo dvanáct, plánovaný čas oběda, který měl přiměřeně pracovní ráz. (Tímto se omlouvám Frantovi Novotnému; jeho polední přednáška o 30 letech psaní sci-fi padla tomuto obědu za oběť. (Něco z ní už odvyprávěl v Kruhu:) Šlo o setkání redakce Sardenu, kam jsem byl jakožto dlouholetý občasný přispěvatel pozván. (Při pohledu na ty pracovité lidi ze Sardenu se stydím, a neodvažuji se označit ani za "dopisovatele". Nejpřesnější označení je "redaktor-pozorovatel".)

Sčuch jsme měli před kulturním domem, odkud jsme se přes ulici do hospody U Čtyř bernardýnů prodírali docela slušným blizardem. Ačkoliv jde o pivnici "tankovou", tak mají Gambrinus i Plzeň. Vybrali jsme si z hotovek, aby to odsejpalo. Lokál slušný, bohužel kuřácký. Tak z redakce při jídle nekouřili ani kuřáci, zato od vedlejšího stolu jsem musel trpět závany kouře. Pojedl jsem co nejrychleji, ale na besedu se "staronovými obhájci Pevnosti" jsem do Jedničky dorazil s půlhodinovým zpožděním.
 

Alžběta, Tom a Míla

Panelisty byli starý, prastarý upracovaný exšéfredaktor Tomáš Němec a nová, ještě svěží šéfredaktorka Alžběta Lexová. Z přispěvatelů účinkoval Míla Linc, v koutě seděl skromě recenzent Boris Hokr. Nebylo ještě ani půl druhé, ale už došlo na dotazy. Když už se optala Julča Nováková, tak jsem se osmělil taky a zeptal se, jestli ještě Pevnost zveřejňuje sci-fi (mé) povídky, a bylo mi sděleno, že mé (sci-fi) povídky ještě ano. (Zatím tam ve frontě čekají jen dvě.) Protože byli přítomni i Franta Novotný a Pepa Pecinovský, a v publiku jsem zřel další známé tváře, optal jsem se zkusmo, jestli je přítomen i někdo, kdo do Pevnosti nepřispívá, a, ano, byla to stále ještě většina.
 

Boris s kocourem

V Červeném salonku se pak trochu obměnila jak posádka, tak palubní můstek. Z Borise Hokra se stal moderátor, Míla Linc pak autor, s nímž se bude besedovat. Přibyli k němu i dva mladí nadějní průbojní spisovatelé Julie (Juliana) Nováková a Jan (Johnak) Kotouč. Ten si liboval, že v knížce Volání do zbraně (sektor Hiramo opět brázdí vesmírné flotily) opět umře hodně lidí. Pro autora to znamená problém s hledáním dalších jmen a alespoň náznaku charakterů pro další kanonenfutr, avšak Johnak už má dost fanoušků, kteří nabídnou svou identitu, aby ji mohl nechat nějak barvitě zahynout. Občas opláče smrt některé své postavy, pro kterou měl připravenu slibnou budoucnost, a ona nečekaně padne. Military píše, protože se mu to líbí. A líbilo se mu to už 14 let před Weberem, když se vyžíval ve fanfiction ze světa Star Wars.

Johnak, Juliana a Míla

Juliana píše od mala. Krom scifáren a fantasy ji baví psát i čisté detektivky. Všimli jsme si jí, když jako prvotinu vydala sci-fi detektivku Zločin na Poseidon City, která přes jistou nezralost už nesla slibné náznaky. Nedávno jí vyšla fantazácká novela v Tajné knize Šerosvitu, což byl projekt pěti autorek pro Albatros. Tedy pro tu jeho dětskou sekci. Už odevzdala text další části série JFK, který, "pokud se udrží současné zdržení", vyjde r. 2014. Při psaní ráda poslouchá filmovou hudbu. Slibuje, že v další knížce alespoň jedna z hlavních hrdinek přežije. Jednu postavu se jí nepodařilo zabít dokonale. Přerostla jí přes hlavu a převtělila se po smrti do kybernetické mysli. Možná i proto, že autorce bylo líto, když ji musela zabít.
 Míla (Roggy) je znám jako autor historické fantasy. Stvořil svět Černého hvozdu, poblíž něhož stráží bezpečnost krajiny Kozí Hrádek. Také neodolal a zapojil se do knižní řady: do Vánoc by měl napsat do série JFK příběh, který se odehrává, jak jinak, v době třicetileté války. Při psaní preferuje klasickou hudbu Jima Hendrixe. Velkou zásluhou tohoto pana knihovníka je výchova konkurence ve workshopech i vydávání knížek pro začínající autory, jak psát knížky. Nijak zvlášť mu nevadí, když mu některá postava padne. Jejich neustálý úbytek řeší tím, že mu ještě před smrtí přivedou náhradníka. Nechtěl by psát politické bláboly, které považuje za porno.
Čtvrtý mladý nadějný autor, bájeslovný, nedostižný a nedostižitelný Leoš Kyša, byl zastoupen toliko svým tiskovým mluvčím, šestinohým stromovým kocourem Nimitzem, který pro publikum stručně vyjádřil Leošovy souhrné výroky jedním rázným "Mňauuu!".
 

Zdeněk Rampas

A po mladé generaci nastoupili pamětníci. Prezident čs. fandomu Zdeněk Rampas a spisovatel Jaroslav Mostecký vyprávěli (po drobném vyvětrání) o začátcích fandomu. Přednáška začala výzvou "ptejte se nás na co chcete, my vám odpovíme, na co si vzpomeneme". Ale vzpomínek bylo tolik, že se na dotazy ani nedostalo. Ačkoliv jde o tradiční přednášku s již tradičním vyprávěním, dověděl jsem se několik nových zajímavých drobností:

Máme nejméně tři nejstarší sci-fi kluby. Podle Rampase, který zakládal klub Villoidus, je nejstarším klubem Villoidus, jenž byl založen 1979. Podle Egona Čierneho, který zakládal Klub Julese Vernea, je nejstarším klubem právě KJV, protože vznikl r. 1969 (a zanikl 1970). Podle Rampase ale nevznikl jako klub sci-fi, alebrž jako literární klub. Sci-fi charakter dostal až po obnově r. 1984. Egon nebyl přítomen, takže nám mohl Mosťák ozřejmit, že skutečně nejstarší sci-fi klub u nás vznikl už roku 1976, a založil ho Jaroslav Mostecký v Zábřehu na Moravě. Rampas byl přítomen, a tuto připomínku odbyl s tím, že ale nešlo o žádný pořádný klub, protože Jarek byl tehdy jen sedmák na základce, takže šlo jen o školní záležitost…
 

Jarek Mostecký: Tak to začalo

Že autorem původní sošky Mloka, která se rozdává od r. 1983 je Ondřej Neff, to jsem věděl. Ale nevěděl jsem, že když ji poprvé přinesl do organizačního zázemí druhého Parconu, tak si ji pochválil slovy, že pochází od "renomovaného nejmenovaného umělce". Protože se pardubický con pořádal na půdě VŠCHT, bylo zde patřičné zázemí: Dle Ondřejova modelu vznikla forma, a do té se vstřikovala umělá hmota. Jenže otec zakladatel Pavel Poláček dostudoval a z Pardubic odešel, a tak se začal Parcon pořádat putovně jinde, a linka k vstřikovacím lisům byla přerušena. Ale Mlok nezahynul: Dle původního mustru ji přetvořil do robustnější (protože keramické) podoby renomovaný jmenovaný umělec Theodor Rotrekl.

Cena Karla Čapka je od roku 1983 pevně svázána s Mloky, a naopak. Ale protože hned první rok jedna soška organizátorům zbyla, a protože ji nikdo neukradl, ani si ji nenechali na příště, byl poprvé vyhlášen i Mlok za zásluhy a obdržel ho překvapený redaktor Mladé fronty Vojtěch Kantor, který si ji ale opravdu zasloužil!
 

Jo, to byly časy!

Ještě dodám jeden drb: Původní Kočas (když byl ještě skutečně kolejním časopisem) byl od roku 1987 psán na jednom ze tří nejlepších elektrických psacích strojů, které v té době byly v Československu k dispozici. Na šikovném stroji, který uměl dělat sloupce, volit velikost písmen nebo roztáhnout text na celou šířku stránky, psala velice šikovná sekretářka, která se nudila, a nechtěla přijít o svou psací dovednost. "A to v pracovní době?" zazněl nedůvěřivý hlas z publika. Ano, v pracovní době. Protože to byla sekretářka generálního tajemníka KSČ a prezidenta republiky soudruha Gustáva Husáka, a Gusta si v té době už hrál s kačenkami, a vítězka psací soutěže bez práce chřadla. Takže se ráda pocvičila. Jestlipak to estébáci věděli?

Petra

Poté byla otevřena Literární nálevna Petry Neomillnerové, která nám řekla jak psát, a jak nepsat. Bylo zajímavo vyslechnout názory a poznatky z praxe jedné z našich profesionálek. Aby se trochu uživila, musí Petra psát tři knihy ročně, chudák. A ještě si najde čas vzdělávat konkurenci. Tak alespoň několik rad: Sežeňte si příčetného betačtenáře. Uvědomte si, že není možné čtenáře vychovávat. Dnes je už běžné, že součástí textu je i erotika. Z vlastních čtenářských zkušeností jsem poznamenal, že i porno. A to vyvedené takovým způsobem, že snaha po uspokojení čtenáře (nebo nakladatele?) v tomto směru až vyčuhuje jako šídlo z pytle. Františka Vrbenská upozornila, jak se od našich zlatých šedesátých změnil přístup k popisování erotiky. Ovšem, když to někomu nejde, tak by se neměl přemáhat a neměl by tam nějaký sex zasouvat. Na nezasouvání jsme se shodli všichni.

Mistr JWP

Další velký zjev naší fantastiky JWP, (Jiří Walker Procházka) se pak hodinu rozčiloval nad brutálním odsuzováním brutality, která se objevuje v uměleckých dílech. Násilí v knize prý kazí lidi, a oni pak vraždí. Nonsens! Jirka za(re)citoval něco z Vodníka od jného klasika (KJE) a přiznal se, jak ho povinná četba Kytice vyděsila, a jaké šílené sny mu přivodila. Hle, tu je námět pro budoucí literární kritiky: Právě jsme odhalili skutečný zdroj literárního stylu brutálního Jiříka! Nevědomou inspiraci, protože za svého guru JWP považuje Ondřeje (Astona) Neffa, který ho oslovil svou "agresivní sci-fi".
JWP je naštván slovním spojením "samoúčelná brutalita". Jsou samoúčelné brambory se zelím, když píšete kuchařku? A když píšete příběh z války, ať už současné, nedávné anebo jako historický román, jak můžete brutalitu "zneužívat"? Jde jen o výrazový prostředek. Jde tedy o "účelnou brutalitu" (můj výraz, heč), ať už čtete Kruté moře anebo Komu zvoní hrana. (A ještě jsem si vzpomněl na filmy Kladivo na čarodějnice nebo Goyovy obrazy). Když si koupíte kuchařku, najdete tam recepty, když si koupíte knížky JWP, Jiřího Pavlovského, Jiřího Kulhánka nebo Štěpána Kopřivy, najdete tam brutalitu.
 

…a jeho posluchači

JWP drsně prohlásil, že kritici, kteří o jeho brutálních knížkách píší, jenom kecají, protože nikdy žádnou nečetli, a jen píšou o tom, co o nich napsali jiní. Nečekaným bonusem přednášky bylo, že se přihlásil právě jeden kritik, který si udělal diplomku na brutalitě JWP, aniž kdy od něj něco četl. Jenom čerpal ze "zdrojů" (internetu). Případně přeložil ze zahraničních webů, aby to pak prohlásil za svůj originální text. (Což se prý nepozná, když jde o překlad.) Nejzvláštnější na tom bylo, že byl na obě ty věci (kritika nečteného a přivlastnění si cizího textu) zjevně hrdý! Anebo projevil ironii vskutku brutální…


 

Tom, Zdeněk, Jiří

a Lubomír

Další přednášející přišli představit Kladivo na čaroděje. Vlastně nepřišli, přesedli si z řad diváků ke katedře: Tomáš Němec jako moderátor a člen autorského týmu. Nakladatel Zdeněk Pobuda z Epochy. A hlavně autor prvních dvou dílů (oba už vyšly) tohoto dalšího českého literárního seriálu Jiří Pavlovský (který proslul zejména díky vydávání komiksů). Ano, bude to seriál, avšak nikoli jako A-team, spíše ve stylu "Ordinace v krvavé zahradě". Jednotlivé díly sezóny budou spojeny jedním příběhem v pozadí, ale půjde o samostatně čtitelné knížky. Však znáte televizní seriály. Knížky by měly vycházet čtyřikrát ročně, čímž budou konkurovat dřívějším řadám  – Marku Stoneovi i Johnu Francisovi Kovářovi (JFK). Konkurovat ani ne tak čtenáři (si myslím), jako autory. Ale prý bylo osloveno 50 autorů, takže problém "dodavatele textu" je vyřešen. Stejně jako problém "dodavatele ilustrací", jímž je Lubomír Kupčík.

Heslo série zní: "Praha je magické město – a ta magie vás může zabít. V tom lepším případě." (Jak umělecky
přečetl z přítomných výtisků jistý divák JWP.) Pomoci může jedině A-team, pardon, tým netradičních detektivů bojujících proti nadpřirozenu… Takže magie. Tu psát neumím, nemám ji totiž prožitou. Číst ji můžu, když je dobře napsaná. Nejspíše bude! A když děj probíhá ve stověžaté maceše a nikoli na luxusních předměstích Los Angeles, pak tím spíš…
 

Porota se baví: Františka, Pepa

a JWP

Po vyvětrání si přesedli na horké židle další diváci: Františka Vrbenská, Josef Pecinovský a Jiří Walker Procházka. Nikoli jako spisovatelé, ale jako porotci druhého ročníku literární fantastické soutěže webového magazínu Topzine.cz a Fanzine.cz Fantastická povídka. Jde o další z česko-slovenských soutěží, tato vyhledává nové talenty, protože se do ní mohou přihlásit jen zatím nepublikovaní autoři.


 


 

Martin Peška s porotou

a Marek Hofman

Porotce zpovídal Martin Peška z Topzine.cz, přítomen byl i šéfredaktor Fanzine.cz Marek Hofman. V diváctvu bylo i sedm z osmi finalistů soutěže, jíž se účastnilo přes 300 autorů. Je to méně než loňských 666, ale i tak je dobré, že byla vyhlášena jen osmička, protože do Jedničky by se všichni nevešli. (A je dobře, že rozsah textu je omezen na pět stran, protože jinak by je porotci zcela určitě nestihli přečíst. I když v prvním kole z té přehršle vybírala redakce Fanzine.cz jen padesátku nejlepších.)  A proč že právě osm finalistů? Když jich vloni bylo dvanáct? Právě že ne "právě": Každý ze tří porotců (vloni tedy čtyř) si vybral ve druhém kole své tři oblíbence, a ty nominoval do finále. Z toho je vidět, jak je tato soutěž vyrovnaná, jak upozornil Pepa. Osm finalistů ale znamená i to, že mezi texty neexplodovala žádná bomba, jak zmínila Františka. Nicméně kvalita se od loňska zvedla, texty byly "velice dobré" a vůbec ne amatérské. JWP prohlásil, že tři, čtyři z nich by šlo klidně vydat. Můj děs ze záplavy další nastupující konkurence byl zmírněn tím, že JWP podotkl, že mezi letošními finalisty jsou tři lonští finalisté! Špička je tedy poměrně stabilní a úzká.
Porotci nám dali několik dobrých rad, jak psát (aby to mělo nápad, děj, dialogy; nevysvětlovat podrobně neznámé přístroje, neopakovat; musí tam být konflikt, když na začátku visí na zdi puška, musí se z ní na konci vystřelit…) a jak nepsat (nepopisovat prostředí, které neznám, nevymýšlet si překombinovaná jména, hovorový jazyk užívat jen úsporně, zbavit se vět, uvozujících dialog…)
Nejen přítomní dosud nepublikovaní finalisté sříhali ušima. (Sám jsem rád, že jsem byl přítomen, a že jsem se opět poučil, i když jsem stejně nepoučitelný:)
 

Společenský život na chodbě

A najednou bylo osm večer, a hlad mě vypudil ze zadýchané Jedničky, čímžto se omlouvám Mílovi Lincovi, že nemohu popsat jeho rozbor stěžejních děl fantasy doplněný pro lepší názornost divadelními scénkami. Nedozvěděl jsem se, co mají společného Hobit, pohádka o Hloupém Honzovi a starogermánská mytologie, ani jsem neobdivoval divadelní výkon pana Čóryho, této přední hvězdy české imrpoligy… Zamířil jsem k bufetu/čajovně, kam jsem zatáhl na čaj a housku i Františku Vrbenskou. A tam jsem jí vysypal své připomínky k její závěrečné přednášce dne "V tornistře žrádlo a rezervní prádlo..." (…a kdyby se padlo). Anotace přednášky (Jak se chová voják posledních 2 století v ozbrojené akci? Jak se liší jeho psychologický obraz podle národnosti, pohlaví, věku? Mění se při útoku nebo v zajetí? Jakou cenu platíme za adaptaci na nejtvrdší válečné podmínky?) ve mně vyvolala řadu nápadů, které jsem na Františku vychrlil. Předem, abych ji pak při samotné přednášce nerušil.


 

Uprostřed držitelka Ceny poroty Jana Soukupová

A pak už jsme šli na klasický Večer fantazie s kouzelníkem. Já tedy trochu později, kouzelníka jsem nejspíš prošvihl. Zato jsem zaznamenal skvělou tanečnici, které měla postavu plně vyvinutou ve všech směrech. Což nejdříve nebylo při tančení ve tmě tak patrno. Patrno to bylo později, když se vnadně (avšak stále ještě s vkusem) natřásala před vybranými chudáky, anebo když nad námi mávala mečem. Velice osvěžující! Stejně jako éterická zpěvačka v kalhotách a vrchním dílu negližé. Nejosvěžující pak bylo vyhlášení výsledků výše zmíněné soutěže Fanzine.cz. Pořadatelé nechali zažít minutu slávy každého ze sedmi přítomných finalistů, a pro každého měli diplom a dáreček. (Omluvte sníženou kvalitu snímků, protože mi na blesky už nestačila žádná z mých tří baterií.)
 

Jana Soukupová, vítěz Tomáš Řezníček a Petr Stejskal

Ale nejdříve proběhlo předání Ceny poroty. Získala ji Jana Soukupová za povídku "Myslím, ale jsem?". Jana se zanedlouho radovala i z třetí ceny ve čtenářské soutěži. Druhým byl s dílkem "Paroháč non plus ultra" o generaci starší Petr Stejskal, který se vloni také prodral do finále. Je vidět, že začít psát není nikdy pozdě. (Nebo spíš změnit žánr – Petr má za sebou řadu skript.) A protože se vyvolávalo odzadu, tak už Tomáš Řezníček věděl, že letos vyhrál. Vloni byl třetí, tentokrát jeho povídku "Zpackaná mise" (kterou zařadili porotci do finále jako poslední), hlasování čtenářů vyšvihlo nejvýš. Více o soutěži na stránkách Fanzine.cz, kde si finálové povídky můžete i přečíst. Tomáš není také žádné pachole, i když vypadá mladší, než je pořadateli udávaný věk 52. V literárním rozletu mu nebrání ani hole, o kterých chodí, ty se mu však málem zbortily pod přívalem igelitových tašek s hodnotnými předměty, které jako vítěz vítězů získal.
 

Františka přednáší o reálných hororech

A bylo půl jedenácté v noci, a to byl ten průšvih. A důvod, proč jsem celou dobu slavnostního Večera (místenka za pajcku) seděl jak na jehlách, vlastně vůbec neseděl. Protože předávání cen bylo plánováno na 21:40, a závěrečnou dvouhodinovou přednášku dne, kterou měla držet Františka Vrbenská, ji organizátoři naplánovali od 22:00. Chudák paní porotkyně se ale nemohla uvolnit a nechat to na ostatních – protože všichni ostatní porotci již zmizeli. Nemůžeme jim to mít za zlé, protože někomu jel třeba poslední autobus do Štětí. A po celodenním sněžení nemusel ani dojet. Takže Františka svou přednášku o chování vojáků za válek odstartovala (pro věrnou hrstku svých příznivců) až v 22:31. Ale slíbené dvě hodiny dodržela, takže jsme skončili až v půl jedné. Pomáhal jsem jí s posouváním obrázků v prezentaci, pro kterou sebrala za posledních sto let snímky válečných hrůz. Přesněji: Ty snímky patřily událostem posledního století, Františka je teď jen vybrala a seřadila do hororové kolekce. Díky mým čajovým poznámkám a prezentační dopomoci jsem směl mít i pár připomínek, tentokrát ne rušivě z publika, ale od stolku spolupřednášejícího.
 

A je konec…

Všem se ta hrozná (obsahem) přednáška líbila, ale myslím si, že nadpřirozeným silám Vesmíru ne. Posuďte sami jejich dalekosáhlého spiknutí:
Oproti loňsku končí sobotní provoz MHD o půlnoci. Přesněji: Poslední bus na poslední metro na Smíchově odjížděl dvě minuty po půlnoci. Což vyprázdnilo Jedničku kolem půl dvanácté ještě víc. (Návštěvníci conů totiž nebývají obvykle klienty taxikářů.)
Zadruhé: V noci končil diktátorský letní čas, takže masochisti, kteří by chtěli čekat na noční bus, který jel až po třetí, by museli čekat ještě o hodinu déle.
Zatřetí: Porotce soutěže Fanzinu odvály jejich povinnosti a potřeby pryč, což ukotvilo Františku v divadelním sále, takže přišla na přednášku pozdě, a tak hodně Františkychtivých diváků zmizelo jinam. (Zdálo by se, že jde o Františčinu tradici, ale tentokrát za to nemohla. Vlastně, teď si uvědomuji – nikdy za to nemůže! Nejméně třikrát někam dorazila pozdě, protože "její" vlak byl zdržen nějakou nehodou, nejméně jednou se pod jeho kola vrhl jakýsi blázen. A pokud je to v Praze, tak nejezdí tramvaje kvůli nehodě, demonstraci nebo dobře utajeným běžeckým závodům.) Síly se snaží možná proto, aby zabránily přednášce, která vždy odhalí něco z tajemství morfologického pole.
Nu a poslední rána bylo to děsné počasí, neobvyklé na konci října: pět cenťáků sněhu a mírný mráz, takže nebylo jasno, zda budou vůbec různá přibližovadla jezdit! Navíc mě vyděsila telefonátem žena, která varovala, že na naší náhorní planině je krutá námraza.
 

…a jede se domů

Naštěstí proti spiknutí temných sil (DPP, změna času, organizátoři, studená fronta) pracují i síly dobré, a pro Františku jsem měl přichystán odvoz na její rodné nábřeží naším rodinným vozem. Protože mi na oplátku pomohla s vykopáním auta ze sněhové závěje, mohli jsme již po drobné desetiminutovce vyrazit. Takže letošní tradiční FanCity pro mě skončila až dole u Vltavy. Jel jsem pak nadšeně na na naše Lužné hory, a užíval si toho, že vozovka byla sice mokrá, ale beze sněhu. A hlavně –  ostatní účastníci nočního provozu jeli mimořádně jako s hnojem. (Námraza byla pouze na chodnících.) Až při kosmickém stoupání po Radlické jsem si uvědomil, že jsem se letos vůbec nestihl podívat na pařany, a ani neokusil, co vlastně je ten CraftCon. Možná proto, že jsem tu z celkem čtyř dní podujatia strávil jen fantastickou sobotu. A věrně se držel linie Fanzine.cz na Jedničce, a to tak silně, že jsem ani nechytil mor! Odskočil jsem jen na oběd a večeři, a – ó, jaká škoda! – jsem vůbec neochutnal zázraky místní cukrárny.

A přitom se s ní, s Červeným salonkem i s celým Kulturním Centrem Novodvorská nejspíš už na příštím FanCity nesetkám. Ale s tím společenstvím lidí – kteří jsou ve skutečnosti tím conem! – tak s těmi ano.

Už se těším.

Psáno pro Sarden a Interkom

Viz i Šamanovu fotogalerii z FanCity 2012.
(Anebo se vám víc líbí stejná galerie prohlížená na Google+?)

V pátek dne 26. 10. 2012 se konal od 19 hodin v pražském podniku Zlaté časy křest knihy Hot boys od autorky M. T. Majar. Akci moderoval Lukáš Hejlík a jeho přednes tří ukázek z výše zmíněné knihy byl velice poutavý a dobře zvolený. Sympatický herec nešetřil humorem a dobrou náladou, takže značnou měrou přispěl k příjemné atmosféře, která večeru dominovala.

Hlavním protagonistou nevšední knihy ze stáje Fantom Printu je striptér Chris. Není se tedy čemu divit, že se hosté dočkali osvěžujícího představení v podobě obsluhujících číšníků s vypracovanými těly a odhalenou hrudí!

Dalším překvapením pro hosty byl pánský striptýz, který jsme si užili zejména díky aktivitě autorky. Markéta usedla na trůn, pokochala se představením a na popud striptéra se do show dokonce i zapojila. Musím ocenit ohleduplnost striptéra, který po celou dobu hlídal, aby se veřejnosti neukázalo víc odhaleného těla, než je zdrávo (tím nemyslím jeho).

Hosté si měli možnost koupit knihu přímo na místě a rovnou si ji nechat podepsat od autorky. Zároveň probíhala dražba o jeden podepsaný výtisk s Lukášem Hejlíkem coby Chrisem, a děvčata ze všech koutů České republiky se mohla přetrhnout, aby si jej ukořistila do sbírky.

Anotace:

Hot Boys si říká skupina striptérů, kteří pravidelně přivádějí do varu návštěvnice nočního klubu Red Wolf. Jedním z nich je Chris, přitažlivý muž krátce po třicítce, který začíná být dosavadním životem unavený a uvažuje o konci striptérské kariéry.

Na jednom představení poznává fotografku Taru, která drze odolává jeho šarmu a vypracované postavě. Provokuje ho a dráždí a Chrise to k ní přes počáteční antipatii silně táhne. Snaží se ji získat, ale Tara se jakémukoliv sblížení brání. Ona jediná totiž ví, že v jejím životě je temný stín, kterému se snaží uniknout. Někdo natolik nebezpečný, že se obává o svůj život, i všech, kteří jsou jí blízcí…

Původně vyšlo na MFantasy.

Tenhle článek je tak trochu reportáž, tak trochu recenze na film. To jen tak na okraj, abyste se nedivili.

Začnu s tou nerecenzní částí, ať ji máme z krku, jelikož je kratší. Když před lety parta skalních fanynek SF zakládala Fan Base, trochu jsem se podivoval volbě názvu – přece jen v něm není obsažený ten obchod. Až časem se ukázalo, že aktivita Fan Base nekončí zřízením e-shopu a kamenné prodejny, že majitelky se chtějí do povědomí českého fandomu zapsat i pořádáním akcí pro ostatní fanoušky.

Zatím poslední z nich bylo promítání filmu„Chata v horách“. Film se bohužel nedostal do českých kin v běžné distribuci a tak ochotné pořadatelky pohotově vyplnily mezeru a uspořádaly promítání filmu v kině, i když jen z disku.

To je ostatně celé tajemství úspěchu Fan Base – nabídnou něco, co nikde jinde není, a nejsou líné zařídit skoro nemožné. Myslím, že se vyplatí přinejmenším sledovat dění kolem Fan Base, protože se oproti rozšířeným předsudkům nezabývá jen prodejem merchandise.

A nyní k samotnému filmu Chata v horách.

Říká se, že největší poctou pro kultovní klasiku je vznik kvalitní parodie. Všechny kultovní filmy a žánry svoje parodie mají, co nestojí za zparodování, nemá nárok na zařazení mezi kánon.

Některé parodie se ale vymykají a aspirují na kultovní status samy o sobě. Nejsou jen sledem gagů a vtipů na téma původního filmu, ale mají zábavný potenciál i samy o sobě.

Kdyby tomu tak nebylo a horská chata by jen parodovala horory v době svého vzniku, nejspíš by nikdy do kin nepřišla. Krach produkující společnosti totiž uvedení do kin odložil o skoro čtyři roky – to je příliš dlouhý odstup, aby si divák všiml narážek na parodované dílo.

Tenhle film nejen že je vhodný i pro diváky neznalé módních hororů, daří se mu být také opravdovou poctou žánru teenagerské vyvražďovačky. Zároveň ale originalitou scénáře drtivou většinu filmů, kterým skládá hold, totálně deklasuje. Je to takový výsměch na druhou.

Za scénářem ostatně stojí mimo jiné i Joss Whedon, známý jako duchovní otec zabíječky upírů Buffy a v poslední době tvůrce veleúspěšných Avengers. S ním spolupracoval a režisérskou sesli obsadil Drew Goddard, známý u nás hlavně prací na seriálu Ztracení.

Ne, že by filmu chyběli kvalitní nebo známí herci (ačkoli až na jedno cameo je průnik množin prázdný), ale po jeho shlédnutí musí být jasné, že hlavní hvězdy jsou tvůrci námětu a scénáře. Celé mistrovství v tomto případě spočívá v prvoplánové předstírané bezduchosti, za kterou se ale skrývá sofistikovaná druhá vrstva. Tenhle kontrast umožnil tvůrcům rozvinout humorné situace na dvou frontách tak, aby se dobře bavili diváci znalí i laičtí.

Osobně se těším na blu-ray verzi filmu, ve které si budu moct vychutnat vybrané scény hezky políčko po políčku.

Chata v horách
The Cabin in the Woods
USA, 2011, 95 min.
Réžia: Drew Goddard
Scenár: Joss Whedon, Drew Goddard
Hrajú: Kristen Connolly, Chris Hemsworth, Anna Hutchison, Fran Kranz, Jesse Williams,Richard Jenkins, Bradley Whitford

Na DVD od 10.10.2012

A až jich napočítáme 20 (totiž LabyrintConů, nikoli námořníků), přišouráme se o hůlčičkách a bezzubými dásněmi rozžvýkáme dortíky v kavárně. Ale zatím to je hlavně o alkoholu. A literatuře a Sektě Labyrint a Renčínovi. Ale to jsou jen takové srandy okolo, víme.

Už posedmé se ze všech koutů republiky (a dokonce, věřte nevěřte, až z dalekého Slovenska) slezli ti, kteří jinak neopouští své podzemní brlohy, aby trochu poděsili Prahu. Sekta Labyrint, nejmocnější z fandomových organizací (přičemž ani automatická wordovská oprava na „fantomových“ není úplně mimo), se v sobotu 24. listopadu sešla v hospodě U Karlínského přístavu, aby rokovala o tom, co je v kanálech nového, jestli by třeba jeden blonďatý spisovatel nechtěl náhodou zase něco napsat, a také dojatě rozjímala nad tím, že ti malí kluci a děvčata, kteří do pražské kanalizace společně vlezli před čtyřmi a půl lety poprvé, už jsou velcí kluci a děvčata.

„Viděl jsem vás dělat první váhavé krůčky a podívejte se na sebe dneska,“ zlomil se Renčínovi hned z počátku hlas, což obratně zamaskoval hlubokým douškem Jamesona, oficiálního pití Sekty Labyrint (product placement not included).

Když se všichni dostatečně naobjímali a olíbali, přišel čas na trochu oficiálního programu (aby se ta bohapustá pijatyka mohla přeci jen s přivřením obou očí nazvat conem). Pavlova levá ruka, mistr záhadolog a oficiální textař metalové Opery Labyrint (více na www.pavelrencin.cz), Otomar Dvořák, který obvykle přispěchá s nějakou zajímavou přednáškou, tentokrát trestuhodně chyběl, o zábavu se proto musel postarat sám Renčín. A ten nezklamal, když se vytasil se zbrusu novou povídkou z prostředí Městských válek. Ta představila nového hrdinu a doplnila další dílek do stále se rozšiřující skládačky. Sektářstvo při krvavých scénách napětím ani nedýchalo a na konci odměnilo spisovatele bouřlivým potleskem. Kdo neslyšel, nechť lituje.

Poté se již v družném duchu debatovalo a pomlouvali se všichni nepřítomní, zvláště pak redaktoři Sardenu, dokud námořničtí číšníci neoznámili zavíračku a tvrdé játro Sekty se neodebralo několik pater pod zem do pochybného, do noci otevřeného baru.

Z LabyrintConu už se dávno vyklubala skvělá akce přátelského, sevřeného a přesto novým příchozím stále otevřeného kolektivu, která je pro všechny účastníky takovými předčasnými Vánocemi. A začal lákat dokonce i celebrity, jak dokázala přítomnost Jana Tománka, režiséra Kozího příběhu, kterého tímto za Sektu ještě jednou vítám mezi nás. Vy ostatní přijďte příště také, když budete mít štěstí, tak se vám Pavel třeba podepíše na odhalenou hruď, anebo dostanete příležitost si poklábosit s Mickem Jaggerem, který již teď přislíbil na příští ročník účast.

P. S.: Když už tady nikomu nedělám reklamu, zmíněnou restauraci U Karlínského přístavu opravdu vřele doporučuji, nejen pro příjemné prostředí a dobré pivo, ale i proto, že vaří tak obrovské porce, že se o dvě jídla hravě podělili čtyři lidi a ještě se nedojedlo. Sekta děkuje.

David P. Stefanovič
Triumvir Sekty Labyrint

Aneb co všechno se dne 24. ledna 2013 semlelo. Jako správný paparazzi, který nesmí u ničeho chybět, mám za sebou kulturně nabitý čtvrtek. Nejdřív mě čekala pozdně odpolední návštěva Smíchovské knihovny, kde se konal workshop spojený s přednáškou – „Tvorba světů“ Honzy Kotouče, píšícího militantní sci-fi a krátce poté se v Pražské čističce odpadních vod rozjela steampunková párty, jejíž součástí byl i křest „Mrtvého v parovodu“.

Tvorba světa

Knihovní klubovna praská ve švech. Těší mě, že vidím v publiku začínající i pokročilé psavce. Je tu například spisovatelka Vilma Kadlečková, má kamarádka Janina Dvořáčková a Míla Linc, jehož jméno si nejspíš spojíte se „Středověkým světem“ nebo s „Temným hvozdem“. Ale poznávám také „grafomany“ a „grafomanky“ z literárních workshopů – rodí se nová generace.

Honza Kotouč nás seznamuje s tím, co všechno musí mít autor na paměti, když se pouští do tvorby vlastního světa. Kromě geografie důležitou roli hrají ekonomika a politická situace. Nesmíme podcenit ani podnebí a čas. Spousta fantasy světů stagnuje. Samy existují dlouhá staletí, ale jejich civilizace ustrnou ve vývoji a nikam dál se neposouvají.

Nejlepší je představit si imaginární svět jako komplexní celek. Potom by se nemělo stát, že vymyslíme planetu, kde nikdy neprší a její obyvatelé získávají vodu z listů rostlin. (V horším případě z mrtvol.) Můžeme použít koňskou železnici jako za Rakouska-Uherska a vojákům vrazit do rukou středověké meče. Technicky vzato problém není, horší může být výsledný dojem na čtenáře. Ale někdo jde ještě dál a tvoří svět, kde žijí ženy, muži i hermafrodité. Množení je populární a těhotná se pozná tak, že se jí rozsvítí nos zeleně.

Pracuje se ve dvou až čtyřčlenných skupinkách. Někdo vymýšlí svět „na koleni“, jiný má vše předem připravené, v rukou nám kolují mapy. Bavím se pozorováním, jak se ostatní lopotí, relaxuji a rozebírám s autory úskalí spisovatelského řemesla. Zhruba po pětačtyřiceti minutách se jde z kůží na trh. Než nás z knihovny vyhodí, protože už je po zavíračce, stihneme rozebrat několik světů a planetárních systémů.   

Tohle však není jediná zajímavá akce ve Smíchovské knihovně. Příležitostně tu probíhají také menší cony a literární workshopy Míly Lince.

Svět je hotov

 Z knihovny se přesouvám do knihkupectví. Za necelé tři stovky kupuji antologii steampunkových povídek českých autorů „Mrtvý v parovodu“. Sbírka má pevnou vazbu a velmi slušnou ilustraci. Těším se na světy, které ukrývá.

Spolu s ní zamířím směr Nádraží Bubeneč.  

A šup s ním do kanálu!

Steampunková párty se koná příhodně v čističce odpadních vod. Možná jste zaregistrovali na webu pozvánku, která vzápětí zmizela. Tahle akcička byla uspořádaná pro zaměstnance firmy, jež vydává časopis XB 1, a účast na ní byla tentokrát jen pro zvané. Nechybí občerstvení, pořádný raut a slíbený je dokonce i koncert.    

Vytahuji fotoaparát – oficiální důvod své účasti na párty – a nechávám se unášet atmosférou. V podzemních prostorách se prochází pánové ve smokinzích a cylindrech, slečny v rukavičkách drží stopky sklínek a decentně upíjí šumivé víno. Světlo svící vrhá po cihlových zdech krabaté stíny a úplné vzadu září neony nachystaného pódia.

Tohle místa má své kouzlo.

Kromě editora „Mrtvého v parovodu“ Vlada Ríši potkávám také pár jmen z antologie – Lucku Lukačovičovou, Leonarda Medka a Martina Dariona Antonína. Jsou tu i spisovatelky Františka Vrbenská a Edita Dufková (ve sbírce bohužel povídku nemají), a několik dalších známých tváří.     

Součástí akce jsou organizované exkurze areálem čističky se stručným výkladem od sympatické slečny. Je možnost zasoutěžit si - například v proskakování mezi laserovými paprsky načas.

Ubírám se zpátky do hlavního sálu, kde se právě křtí „Mrtvý v parovodu“.  Vlado Ríša spolu s autory pózuje na podiu, ve vedlejší místnosti s rautem si mohu ukrojit kousek steampunkově přezdobeného dortu. Po křtu následuje koncert naprosto boží revivalové kapely Ramm! Stein! CZ.

Že toho bylo na jeden den dost? Kdepak, vážení. Jednu fajn událost jsem přece jen zmeškala - odpolední křest knihy Petry Neomillnerové „Amélie a tma“, na který měla přijít i zpěvačka Radůza. Ani sebelepší paparazzi nestihne všechno.   

Fotografie:

• Tvorba literárních světů
• Steampunková párty
• Čistička odpadních vod
• Koncert Ramm Stein! CZ

Na PragoFFestu jsem byl poprvé před dvěma lety. Tenkrát jsem se tam ocitl tak nějak náhodou, protože mě a DejFa pozval Vašek Pravda, abychom tam přednášeli o tom, jak jsme dělali rozhovory se zahraničními autory. Další PGF už mě sice nenalákal, ale zato jsem se stal pravidelným účastníkem Festivalu Fantazie a loni jsem poprvé navštívil FanCity. Zkrátka a dobře jsem se stal pravidelným účastníkem conů, které pořádá Václav Pravda. Tímto posílám srdečný pozdrav mojí dobré kamarádce Pavle Lžičařové, která mě naučila tyhle skvělé akce milovat.

Musím se přiznat, že letošní PragoFFest jsem neplánoval, jenže když se mi podařilo udělat zkoušky s nečekaným předstihem, rozhodl jsem se prakticky z minuty na minutu, stejně tak rychle jsem se přihlásil a následně jsem si zabalil nejnutnější věci a letěl jsem na nádraží. Ve vlaku se mi neustále honila v hlavě otázka, zda mě budou mít kam uložit – přeci jen nepatřím k lidem, kteří by takové věci nechávali úplně na poslední chvíli.

Přeskočím nudný popis cesty z Jindřichova Hradce do Prahy a skočím rovnou na Hlavní nádraží, kde na mě čekala moje přítelkyně Kamila Procházková (jo, nějak ty holky z Fantasy Planet můžu), s kterou jsem vyrazil do Hájí, jenže jak jsme za pár minut zjistili, podařilo se nám nastoupit na metro, které nás vezlo na úplně jinou stranu. Což nám naštěstí došlo ještě před konečnou zastávkou. Fofrem jsme letěli pro nové lístky a honem zpátky, tentokrát už správným směrem.

Na recepci proběhlo všechno dobře, opět se potvrdila profesionalita a ochota organizátorů conu, takže jsem nemusel dát zpátečku a místo toho jsem zamířil do třídy č. 36, kde jsem složil svá zavazadla. Krátce na to jsem narazil na Martina Cahu z MFantasy, který mě přivítal slovy: „Ty tady nemáš vůbec být.“ Což jsem mu oplatil milým úsměvem a stiskem ruky a vyrazil jsem na přednášku, protože čím lepším zahájit con?

Jako první padla za oběť ta s obránci Pevnosti, která jimi byla hojně zastoupena. Bohužel nám bývalá redakce ve složení Alžběta Lexová, Leoš Kyša a David P. Stefanovič potvrdila to, co jsme se dozvěděli takřka dva dny před tím. Náš oblíbený časopis pro příznivce fantastiky opravdu skončil. Přítomní nám prozradili, že vymýšlí alternativy, aby mohl časopis dál existovat. Osobně jim držím palce, aby to vyšlo, protože na rozdíl od služebně starších periodik to byla právě Pevnost, která mi byla světlem během prvních krůčků na cestě zvané fantastika.

Poté jsme uznali, že by to chtělo něco do žaludku, takže jsme vyrazili do buFFetu, kde následovalo šťastné shledání s Pavlem Renčínem nebo Pavlem Koutským, spolu s nimi a se zmíněnými redaktory Pevnosti jsme se posadili k jednomu stolu a začali vést bouřlivé diskuze, kdy každý mluvil s každým. Jak plynul čas, objevovali se i další přátelé – zdravím Silvera, Pechyho a wiwi. Pilo se, jedlo se, povídalo se a jediné místo, které jsem pak už navštívil, byl spacák s karimatkou, které jsem oba viděl věru rád.

Po tak náročné noci jsem předpokládal, že budu spát dost dlouho – inu, nestalo se tak. Probudil jsem se v osm ráno a po spáchání ranní hygieny jsem zamířil rovnou na snídani, kde mi padly za oběť slavné FF tousty, které byly opravdu skvělé. Bohužel už si nepamatuji přesný sousled událostí, vím určitě, že jsem ráno strávil ve společnosti naší Renči, dětí noci a wiwi, s kterou jsem pak vyrazil na přednášku Františky Vrbenské a Vlada Ríši o alternativních světech. Tu jsem bohužel nemohl vidět do konce, protože jsem kolem tři čtvrtě na dvanáct vyrazil před budovu a odtud s redakcí Sardenu do nedaleké hospody, kde jsme měli společný oběd (každý svoji porci, pozn. redakce). Tady se probírala například Potanova láska k šermu, Pechyho životní cíl, jímž je kompletní sbírka pokemonů anebo taky sardení trička. Ta skutečně budou – růžová s useknutou hlavou panenky Barbie.

Následovalo další milé shledání – narazil jsem totiž na šéfredaktora MFantasy Ondru Páleníka, který byl ve společnosti některých autorů sborníku soutěže O dračí řád, na jehož křest (kmotrou se stala spisovatelka Petra Neomillnerová) jsme se následně vydali. Bylo to pravda kapku zmatkovité, ale jinak rozhodně vyvedené. Neobešlo se to, jak jinak, bez menšího přátelského pokecu.  

A pak následoval můj vrchol conu. Na každém conu prostě musí nějaký vrchol nastat a tady se jím stal křest 29. dílu Agenta JFK z pera Míly Lince. Během představení, které bylo úplně narvané (příště by to chtělo pro tak fenomenální sérii rozhodně víc prostoru, moji zlatí pořadatelé) nám přítomní mušketýři vysvětlili, proč třicetiletá válka trvala třicet let. Do toho ale vtrhl zákeřný X-Hawk, který nechal našemu milému Mílovi useknout ruku, aby už nikdy nemohl o jeho hraběcí milosti napsat žádné lži. Naštěstí celou situaci zachránil přítomný agent JFK/JWP. Musím říct, že celá scénka byla velmi, velmi povedená a dost jsem se bavil. Jirka Procházka, po slavnostním křtu, nezapomněl připomenout, že se můžeme v budoucnu těšit na díly od Zbyňka Holuba, Jana Kotouče, Julie Novákové, Lucky Droppové a řady dalších.

Osobně jsem s letošním PragoFFestem velmi spokojen, užil jsem si ho a pokud mi to možnosti příští rok dovolí, zúčastním se zase. Protože mi můžete věřit, že člověk si tak dobře neodfrkne jako na conu mezi lidmi stejného smýšlení. A vůbec – musím přece zjistit, jestli našemu drahému Mílovi narostla ta ruka zase zpátky!

Galerii z conu najdete zde.

Víkend na přelomu ledna a února patří už tradičně pololetním prázdninám, kdy do Modré školy v jihopražských Hájích vtrhává PragoFFest. Dorazil jsem v pátek dvě hodiny po poledni. Byl jsem u registrace (opět) příjemně překvapen, neb jsem na dvě své přihlášky a dvě slevy dostal jednu vstupenku na dva dny, což po občasném nuceném styku se státními úřady působilo neočekávaně normálně.

První šatna byla plná, chytil jsem se ve druhé. Rozhlédl jsem se po dění, vyrobil pár záchranných fotografií, a pak se už pohroužil do poslední kontroly textu své dvouhodinové přednášky, která začínala už ve tři. Za tím účelem jsem navštívil čajovnu, kde jsem si dal skvělý Darjeeling. A donesli mi ho ke stolku už vylouhovaný, i s konvičkou mléka. Krátce po třetí jsem z místnosti 106 (literární fantastika) vystrnadil Johnaka Kotouče, naštěstí jeho posluchači zůstali i na mé povídání. Vyprávěl jsem na co všechno přijde člověk, když připravuje knížku o Liberci 20. století. To nevymyslíš! Fantastika je jen slabším odrazem reality. Po hodině se bohužel zvedl Tomáš Petrásek, aby šel vyprávět do linie FutureCon + Maelström o zániku Země. Přišel jsem o jeho (jistě) skvělou přednášku i část posluchačů. Příště si raději rozdělím delší přednášku na dvě, anebo raději vůbec nebudu přednášet, abych nepřišel o nějaké jiné skvělé přednášky.

V pět do Sto šestky nastoupili obránci Pevnosti, tedy poražení obránci Pevnosti, Alžběta Lexová, Leoš Kyša a David P. Stefanovič, kteří potvrdili facebookové zvěsti o tom, že dvojčíslo 1-2/2013 bylo poslední. Překvapeni byli čtenáři, předplatitelé, ale i redaktoři a jistě budou i inzerenti. Až jim paní majitelka zahlušeného periodika přesune inzerci např. do jiného svého časopisu, třeba Jezdectví… Konstatuji, že stejně jako v roce 2010, kdy nakladatelství Mladá Fronta zahlušila Ikarii, a skončila číslem 11, jde nejspíš o naléhavé managorské rozhodnutí, které nemá ani tolik zásadní logiky, aby byl ukončen celistvý ročník, a už se nenabízelo předplatné! Předvídatelnost vydavatelů se tak již vyrovnala předvídatelnosti českých politiků. Pozitivní na tom je, že šéfredaktorka si našla jiný přivýdělek, aby mohla platit nájem, a že obránci, kteří byli přinuceni svým pánem hrad opustit, nehodlají složit zbraně. Je jen třeba najít nějakého vhodného investora (drobnost), a udělat to rychle, než na Pevnost zapomenou inzerenti a čtenáři. A protože paní majitelka odmítla časopis prodat, tak je nutno najít i vhodný název, který by přímo navazoval na Pevnost, ale nevyvolal právnické spory. Tato nejdůležitější věc je už vyřešena, neb jsem vymyslel a Alžbětě předal nový skvělý název. (Který se přiřadil k asi pěti dalším, ale ten můj je opravdu nejlepší!) Do říše fantazie se ale přesouvá vydání mé knížky povídek v Edici Pevnost…

Protože dvouhodinovka Pevnosti nebyla vyčerpána, šel jsem se podívat do sousední Sto sedmičky na FutureCon, kde měla přednášet Petra Hyklová o novodobých dějinách české astronomie. K mému překvapení přednášel Tomáš Petrásek o Fermiho paradoxu (když jsou všude kolem nás cizí civilizace, tak sakra, kde jsou?). Drobná změna v programu, který platil ještě včera. Bohužel jsem tak přišel o druhou Tomášovu přednášku, naštěstí i ten kousek, co jsem shlédl, mi poskytl tři nápady na povídky (jen je napsat:).

Načež nastala večeře a nezbytné debaty, tentokrát motivované zejména smutným koncem Pevnosti "tak, jak ji známe". Školními chodbami pak proběhli náhončí na ohňovou podívanou, i šel jsem se podívat přímo na plac. Plac byl za školou, betonový, škola zde snad kdysi měla hřiště. Vyznačoval se tím, že na něm drobně mrholilo, mírně foukalo a že zde byla silná tma. Tu pak rozzářily ohňové tance. Jeden trik jsem viděl poprvé: Když tanečník praštil koncem hořící tyče do betonu, vytryskly gejzíry jisker, jež se jako drobné hvězdičky rozběhly vesmírnou tmou. Skutečně strhující. Neodolal jsem a se svým canonkem sejmul jedno video.

Na zpáteční cestě do prvního patra jsem se ještě zaběhl podívat do tělocvičny, kde to horečně žilo. Prostor byl spravedlivě rozdělen mezi příznivce počítačových her, tanců, soubojů, sportovních klání – a hráče stolních her. Osvěžující bylo vidět účastníky klasických přednášek a linií, jak se náruživě pouští do pro mě neznámých her, a jsou opět spolu, i když na jiném "poli", než by coní dinosaurus očekával.

Ještě jsem stihl závěr přeložené přednášky Petry Hyklové o novodobých dějinách české astronomie. ("Novodobé" zde značilo 19. a 20. století, alespoň, co jsem stihl.) Zajímavé bylo, že i na poli astronomie se potýkali Češi s Němci podobně, jako tomu bylo v kultuře. Kuriózní pro mě pak bylo, že Astronomický ústav Univerzity Karlovy fungoval jakýmsi omylem i za války. Při jisté návštěvě nezachyceného hodnostáře se prý tento zeptal vedoucího profesora, co to tam má na věšáku za klobouky? Onen vědec prý pohotově zalhal "já je sbírám", a tak byli další profesoři zachráněni před totálním nasazením. (Tuto pohádku ještě musím s Petrou někdy probrat, nezachytil jsem jména, ani další podrobnosti, byl jsem již dosti unaven).

Toto probíhalo bylo v linii FutureCon, načež jsem zaběhl do vedlejší 106 na literární linii podívat se na besedu s mladými pilnými autory Janem (Johnakem) Kotoučem, Martinem (Darionem) Antonínem, Hanou (Haninou) Veselou, Julií (Julianou) Novákovou a Tomášem Petráskem. Jenže jsem si je pouze sejmul, jen trošku poslechl a nakonec zradil ve propěch 107 a Romana (Randalfa) Kresty, jenž tentokrát výjimečně nefotil, ale držel vlastní přednášku o jaderné energii. Ano, v Mali zasahuje Francie místo přihlížející Evropské unie na ochranu evropských zájmů – totiž Arevy a malijského uranu…

Vrcholem dne pak byla přednáška Petra (Sirien) Mazáka, který rozebral 30 nejoblíbenějších ekonomických mýtů. A protože to byla poslední přednáška linie, nemusel končit sichr o jedenácté. Dověděli jsme se mj., že peníze jsou dnes produkt, že neexistuje "zlatý standard" (protože neexistuje "skutečná hodnota" ničeho, ani zlata), že americká krize byl jiná krize než evropská a odehrávala se v jiném kapitalismu, proto ji nemůžeme řešit americkým způsobem, že trvalý růst může být držen pouze technologickými inovacemi, že Řecko není "před" krachem, protože už fakticky třikrát zkrachovalo, že nemá smysl, aby opouštělo euro, protože země, která má ekonomickou sílu opustit euro nemusí opouštět euro, že skutečný inflační cíl ČNB je 3 %, k němu směřuje, a oficiální cíl 2 % jen vypouští do světa, že nemá smysl spořit do 2. důchodového pilíře, protože proklínané hedgeové fondy jsou výnosnější a s ohledem na poměr riziko/zisk i bezpečnější (!)… Kdo by řekl, že ekonomie může být tak dobrodružně fantazijní!

A blížila se půlnoc, takže jsem se nechal dovést Drakem (štamgastem z – pro debaty již uzavřené – Hospůdky u hřbitova) do svého bydliska na jihozápadním konci Prahy, abych sebral síly na sobotu. Ale o tom až příště.

Psáno v Praze dne 10.-11. února 2012 pro Sarden a Interkom.

Viz i Šamanovu fotogalerii z pátečního PRAGOFFESTU 2013.

Síly jsem po pátečním dnu letošního PragoFFestu sbíral až do poledne, kdy jsem dorazil před Modrou školu, kde už postávala redakce Sardenu. Hoši a dívky mě přemluvili k návštěvě blízké Stodoly, kde jsme chutě pokecali, bohatě pojedli a přiměřeně popili. Takže jsem na samotné conání dorazil až po jedné hodině odpoledne. Tentokrát jsem se uchytil až na třetí šatně. Když už jsem tam byl, nahlédl jsem do další tělocvičny, kde probíhala jakási ukázková lekce Craftconu.

Ve Stosedmičce na FutureConu bylo poněkud méně lidí, ale o to tu byl pro mě zajímavější pořad. Julie Nováková vyprávěla o fantastických exoplanetách. Fantastický je nejen počet všech nalezených planet u cizích sluncí (formálně potvrzených 2740), ale i to, že 350 kousků je ráže Země, a že byly dokonce spektroskopicky rozpoznány charakteristiky jejich atmosfér! Kosmický dalekohled Kepler našel až 18 000 "událostí, které lze považovat za tranzity exoplanet". Statisticky lze odvodit, že počet exoplanet v Galaxii je více než 100 miliard. A víc se dovíte třeba na http://www.exoplanety.cz/, (jako já, protože jsem na přednášku přišel opravdu pozdě). A možná se někdy dovíme, jsou-li tam žáby taky.

Krátký přesun, a byl jsem znovu na literární linii Pevnost v místnosti 106. Hana Fruhwirtová z nakladatelství Zoner Press zde uváděla křest sbírky povídek mladých českých autorů (z dorazivšího autorského zastoupení tedy spíše autorek). Sbírka obsahuje deset nejlepších povídek ze soutěže Dračí řád, a tak se i jmenuje – s podtitulem "Času navzdory". Svazek doplnilo pět nejlepších povídek ze soutěže O dračí oko a jedna z klávesnice profesionálky Karoliny Francové. Chvályhodná snaha nakladatelství k podpoře začínajících autorů, které nic tak nepotěší, jako "skutečná kniha", nabízená ve "skutečných knihkupectvích". A, v trendu doby, zároveň i jako e-book. Ale nemyslete si, že příliš ušetříte – to prostě nejde (poměr cen je 149/129 Kč). Kmotrou byla další profesionálka, Petra Neomillnerová, která se zdržela po své předcházející Nálevně literární inspirace. (Omlouvám se zpětně Petře – exoplanety mě zlákaly více, a inspirace mám sám na rozdávání – spíš bych potřeboval radu, jak přikovat zadek k židli před počítačem.) Křtilo se šampaňským, nějaké zbylo i pro neautorky, takže nálada byla dobrá.

Začínající autorky odešly a nastoupit měli zkušení autoři, přímo velikáni. Původně měli být tři. Franta Novotný z konečné anotace vypadl, Jarek Mostecký nedorazil, takže utáhnout dvouhodinovou besedu nakonec zůstalo na jednom z nejzasloužilejších dinosaurů Josefu Pecinovském (*1946). Dověděli jsme se, že vystudoval chemickou průmyslovku v Ostravě, pak pracoval v Syntézii v Semtíně, a když se jednou chystal jet na neděli domů, tak dostal od rodičů zprávu "až pojedeš domů, jeď do Štětí". Kde bydlí dodnes. Pracoval tam jako mistr v učilišti, takže si kvůli tomu doplnil vzdělání o dva semestry pedagogiky. A protože ve firmě nebyl žádný mladší jinoch, který by mohl vyučovat "informatiku", přidal si ještě dva semestry počítačových věd, takže mohl vést i počítačové kurzy. (A psát odborné radicí knihy, jak zacházet s počítači.) Když se k tomu přidají čtyři semestry nedokončeného studia na VŠ, tak má 10 semestrů. "To už bych měl titul,"říká sebeironicky. Ale titul má, několik titulů: Napřiklad dva "slepené" Mloky (1986, 1987), v poslední době obdržel cenu Aeronautilus jako "velmistr žánru" (2010), což predikuje "završené dílo", že. Ale vloni uchvátil dalšího Aeronautila, a to za povídku Věrozvěst z Pompejí. To jsem si našel na webu, Pepa spíš mluvil o tom, co píše teď. Anebo co se chystá vydat. V současnosti má napsáno sedm nevydaných knih! Bylo jich nedávno dokonce devět, ale dvě v poslední době "udal". (Když toto potkalo velmistra, pak si nemohu stěžovat, že mě někde visí jen dvě knížky…) Když se k tomu nemají nakladatelé, vydává si tento skvělý autor knížky sám. Po jednom výtisku. Někdy i prodá za výrobní náklady: 300 Kč za papír a tisk, 300 Kč za vazbu. Drobnou potěchou pro mistra, vlastně velmistra bylo, že jsem tyto poznámky drásal do zápisníčku, na němž byla fotečka z beatlesácké desky Abbey Road: Na motivy těch písniček napsal Josef Pecinovský celou sbírku (vyšlo v nakladatelství Svoboda 1991).

A bylo pět a nastal tradičně skvělý křest knihy z řady Agent JFK, tentokrát dílu s pořadovým číslem 29 a s názvem V prachu a krvi. V prachu, a málem i v krvi se však válel nikoli hrdina, ale autor Míla Linc, který poslal Kováře do třicetileté války. Mezi účastníky křtu přišli jako doprovod mylady i dva mušketýři, kteří předvedli, proč ta válka trvala zrovna tak dlouho, jak trvala: Vystřelili si během ní prý jen dvakrát, a celý proces nabití, zaujetí palebného postoje, výstřelu (v uzavřené místnosti pouze virtuálního) a odchodu do zadní řady trval právě 15 let… Ale ne, hoši přeháněli, ve Stosedmičce to zvládli za pouhé tři minuty – i s odborným výkladem. Jenže pak Mílu srazil do dříve zmiňovaného prachu padouch X-Hawk, se kterým si to ovšem vyřídil náš oblíbený J.F. Kovář. Padouch byl maskován neprůhlednou šermířskou drátěnou maskou (pakli to nebyla pomůcka včelařova), JFK byl maskován černými brýlemi, které však nezakryly postavu velkého herce J. W. Procházky. Měl velkou roli, takže ji četl, což při skutečném souboji s padouchem by mohlo být kontraproduktivní. Naštěstí šlo o hru, scénář byl dán předem, takže JFK/JWP slavně zvítězil. Míla moc nehrál, zdálo se, že trpí skutečně. Nekrvácel jen náhodou, herci se ukázali být jako naturščici. Skvělé. A tak jsem ani letos nepřišel o divadlo!

Následoval konečně samotný křest, tentokrát několika krůpějemi piva z lahve. Protože však bylo pivo čerstvě otevřeno, a poněkud s ním bylo hýbáno, nakonec po chvilce nečekaně vypěnilo a pokřtilo – podlahu. Ukázalo se, proč mají mušketýři mohutný kapesník – jeden z vojáků s ním podlahu vytřel z nejhoršího, a nakonec do sucha vyleštil sebou. Praktická uniforma!

Místnost 106 pak byla poctěna návštěvou tří spisovatelek, kterých se čtvrtá, ptala na to, jaký vliv má profese na psaní fantastiky. Vilma Kadlečková jako knihovnice ve svých knížkách svou profesi moc nezužitkovala. Ne ve psaní, ale pro psaní jiných: pracuje jako redaktorka nakladatelství Harlequin. Ale právě při téhle otázce si poprvé uvědomila, že by mohla zúročit znalosti, které získala během dvouletého studia zahradní architektury. Třeba nějaká povídka o šíleném zahradním architektovi? (A vrahem by byl zahradník.)… Edita Dufková je jaderný fyzik na volné noze, přesto, když potřebovala popsat atomový výbuch ve vesmíru, poptala se jiných odborníků. A vznikla kolem toho zajímavá diskuse téměř šílených vědců a určitý základ možné disertační práce. A pak z toho zužitkovala čtyři řádky. Při psaní hard sci-fi jí pomáhá, že zná terminologii, a když neví, tak ví, koho se má zeptat… Sanča Fülle je profesí také knihovnice: Pracuje v Národní knihovně. Ale vystudovala sinologii, v rámci čehož absolvovala i roční stáž v Číně, kde jsou draci "velice populární": Píšou se o nich studie, výtvarníci je zobrazují malbami i řezbami. Takže Sanča píše podle reality, čínské reality… Zeptal jsem se i moderátorky Julči Novákové, která zatím ještě studuje biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Výzkum plžů a jejich parazitárních onemocnění nezmínila, zato již poznala několik šílených biologů. Což se někdy může hodit – tedy k literárnímu zužitkování…

A bylo osm večer a byl jsem totálně zničen. Jak tělesně, tak i duševně. Odebral jsem se tedy do čajovny, opět za čajem a podvečerními zákusky. Zatímco včera jsem seděl ve vedlejší místnosti u stolu, teď jsem sebou plácnul na matrace na zemi. A bylo dobře, čaj plnil mé útroby, elektrické mlno baterii foťáčku, kolem uší plynuly rozhovory přítomných, občas připlul nabídnutý perník. Inhaloval jsem přátelskou atmosféru, nechal se prostupovat prostorem a sám se rozprostraňoval do všech rohů Prvního "extra patra", ohříván čajovou konvicí a naplňován energií, vanoucí Modrou školou. Po hodině jsem byl připraven absolvovat závěrečný hřebík PragofFFestu. Já, i canonek. Ten byl včera celý rozžhavený, neb jsem jím i dokumentačně filmoval. Vyčerpal jsem všechny tři funkční baterie, co jsem měl s sebou. Tady zmíním, že con začíná už ve čtvrtek, kdy se rozjíždí, a končí až v neděli. Ale absolvovat celý bych ho nezvládl. Avšak po hodině v čajovně jsem byl připraven alespoň na závěrečnou dvouhoďku.

A bylo devět večer, v hlavním sále začínal Večer fantasie, ale dost nás přišlo na vyprávění Františky Vrbenské o literárním hrdinovi a jeho vztazích, které oscilují mezi normou a extrémem. Františka nás zavedla do hypermarketu, který nabídl široký sortiment hrdinů. Od osamělého hrdiny a hrdiny typu Hombre, přes temného ke kolektivnímu… Zapsal jsem si rady, jak mají takoví hrdinové vypadat. Tak především se musí umět pohybovat. Ať už je hrdina na cestě, anebo prožívá svůj vývoj – to je taky druh pohybu. Hrdina by neměl být příliš "temný", čtenář musí mít možnost ho přijmout a částečně se s ním ztotožnit. Musí být přitažlivý a mít jisté libido. Erotika má být jen příměsí, ingrediencí, která zpestřuje život. Ženy v hrdinově příběhu (mluvíme o hrdinovi mužského rodu, přednáška nebyla o "hrdinkách") bývají potvory. Příbuzní se objevují častěji, než by člověk myslel (a autorovi se chtělo), důležití jsou parťáci (Vinetou pro Old Shatterhanda), ale nejdůležitější je padoušský nepřítel (Moriarty pro Sherlocka Holmese). Protivník je důležitější než parťák nebo milenka či prostředí. Musí být opravdu nenáviděný. Aby příběh nebyl fádní, musí obsahovat alespoň špetku psychologie. Bojové akce by měly být popsány choreograficky. A nakonec, jaký by měl být hrdina dobrodružného příběhu?

Musí to být hrdina!

A bylo jedenáct a měl jsem toho pro tentokrát dost. Ale krásně dost! Vyzvedl jsem si věci v druhé šatně, protože třetí už byla uzavřena. Jako obvykle jsem hledal ve svém batohu s mnoha kapsami, jestli tam mám svůj foťák, peněženku, švýcarský zavírací nůž a klíče. Našel jsem. Jako vždy.

A byla půlnoc, vyzvedl jsem Františku od povídání s jejími mimopražskými přáteli, a Drak nás rozvezl do našich domovů. Neděli jsem prospal. Už se zase někam těším. PragoFFest odstartoval další skvělou sezonu.

Psáno v Praze ve dnech 12.-13. února 2012 pro Sarden a Interkom.

Viz i Šamanovu fotogalerii ze sobotního PRAGOFFESTU 2013.

Přiznám se, že jsem v knihkupectví Fantasya nikdy nebyla. Na křest Ve službách klanu jsem šla na poslední chvíli, tak jsem se docela bála, že netrefím. Naštěstí jsou fanoušci fantasy a sci-fi většinou dost nepřehlédnutelní a už z dálky jsem viděla „podezřelé“ skupinky. Odhad se mi potvrdil, když jsem si všimla, že se za nimi zelená vstup do knihkupectví. Dveře byly pohostinně otevřené dokořán, a tak jsem vešla. 

Hned v první místnůstce byl připravený stoleček a dvě židle a už tu  postávalo pár nedočkavců (dobře, bylo asi za pět minut šest, ale ruku na srdce, zažili jste, že by někdy křest či podobná akce začal na čas?). Čekání jsme si krátili prohlížením knih vyrovnaných v policích, které se táhnou podél stěn od země skoro až do stropu, okukováním deskových her a shazováním svršků, jelikož ani otevřené dveře nepomohly s chlazením prostoru, který byl s blížící se šestou stále plnější. Samozřejmě, kdo chtěl, mohl využít 20% slevy, která se po dobu akce vztahovala na veškeré zboží. Slečna na pokladně se tedy skoro nezastavila.

Mezi fanoušky bylo možno zahlédnout i známější tváře. Autora přišel podpořit i spolustvořitel agenta JFK Jiří Walker Procházka a chvilku po začátku nahlédl Pavel Renčín. A samozřejmě se každou chvíli někde vynořil kmotr knihy Tomáš Němec.

Několik minut po šesté se konečně Tom začal dovolávat pozornosti a hlavně prostoru, aby se k nám s Miroslavem Žambochem vešli. Uvolnění prostoru vedlo k tomu, že na druhé straně začali fanoušci vypadávat dveřmi. My šťastnější jsme si uvnitř poslechli kmotrovo vyprávění, jak se s Miroslavem Žambochem poznal a jak vznikla jejich spolupráce. Potom si vzal slovo autor a povídal, jak se vlastně dostal k psaní románu o hornících v dolech. O první inspiraci se postaral Pán Prstenů, konkrétně trpaslík Gimli se svojí skvělou sekerou. Z toho ovšem nic nebylo. Po čase touhu napsat něco z dolů oživila píseň skupiny Kabát Dole v dole a vznikla stejnojmenná povídka, ale zase to nebylo na román. Na ten jsme si museli počkat, než Žamboch napsal povídku, která je nyní poslední kapitolou knihy Ve službách klanu. Autor chtěl totiž zjistit, co se dělo s hlavním hrdinou Herbertem Ducattim před ní.

Po proslovech došlo na bouchání šampaňského a křest. Kniha byla řádně zlita a bylo jí popřáno, aby se dobře prodávala, protože, co jiného knize v této době taky popřát důležitějšího.  Poté, co si autor sám otevřel šampaňské a utřel sám pocintaný stůl, mohla začít autogramiáda. Mezi podepisovanými svazky převládala křtěná Ve službách klanu, ale nechyběl ani Koniáš nebo svazky ze série JFK a mnoha další díla. Mezi osazenstvem obchodu panovala dobrá nálada a nedocházelo k žádným tlačenicím či předbíhání, kterého byste se dočkali jinde.

Po konci povedeho křtu se společnost odebrala na after párty do nedaleké vinárny. 

Letos jsem začátkem dubna už posedmé navštívil Obchodní akademii ve Svatoslavce, abych se zúčastnil setkání bandy fanů tří hvězdných fenoménů Star - Trek/ Wars/ Gate. První čtyři ročníky byly vedeny pod jménem Scon, současný Starcon pak plynule navázal. A je vidět, že se trefil do termínu, do místa i do nálady letos asi tří set účastníků.

Jde tedy již o tradiční setkání, i má účast na něm je už tradiční, pár věcí však bylo netradičních. Především páteční začátek programu, který se posunul až na šestou hodinu večerní. Takže jsem ho téměř netradičně stihnul. Z tramvaje osmnáctky jsem před nuselskou radnicí vystoupil právě v těch šest, když na blízkém kostele Svatého Václava začaly odbíjet zvony. Registrace byla tradičně blesková, protože jsem se tradičně přihlásil předem (čímž jsem ušetřil), a protože začala už v pět, takže ti nejnatěšenější už byli na místě. Netradičně jsem dostal hned při placení honorář za svou naplánovanou sobotní účast na programu, tedy ve formě slevy (která není nikdy zadarmo), což mě potěšilo hned třikrát. Potěšila mě důvěra pořadatelů, že na ohlášenou besedu skutečně dorazím. Potěšilo mě, že jsem jako honorář neobdržel občas používanou poukázku na místní bufet, který se zcela pochopitelně nenesl v duchu mých doporučených diet. Potěšilo, že jsem ušetřil už při placení, a to jak peníze, tak čas svůj i organizátorů, které bych musel po vykonání své povinnosti opět navštívit.

Tradiční (nejen na tomto conu) bylo, že ještě nebyly definitivně označeny všechny místnosti. Plánky s jejich rozmístěním byly přilípnuty na sloupu v prvním patře, ale poněkud jsem zabloudil až do 3. patra kam mě vyneslo oznámení "STAR linie je ve 3. patře!", které bylo napsáno na – plánku druhého patra. Škola totiž netradičně posloužila hned dvěma souběžným akcím, takže druhá půlka akademie s druhým vchodem byla pro nás uzavřena a Starcon se musel naštosovat do výšky. (Snad si obchodní akademie - pokud nebude zrušena - časem pořídí i výtah, místo by se našlo!)

Po mírném bloudění jsem tedy konečně našel místo své tradiční literární linie, kde tradičně skvěle přednášela Julča Nováková o Obrazu budoucího lidstva ve sci-fi. Zrovna jsem dorazil, když se Julianne dostala k transhumanismu jak vypadal v padesátých, osmdesátých, a jak vypadá v současných letech. Ze sci-fi jsme se nepozorovaně přesunuli do reality, a z přednášky do besedy. K níž nás milá přednášející sama vybídla, takže pak nestihla projít všechny připravené slidy. Následující Drakeny z Pernu autorky A. McCaffreyové mám rád, ale z Mariliny přednášky jsem se přesunul k potřebnější večeři.

Tradičně nesvítila světla na chodbách v prvním patře, takže jsem svým tradičním švýcarským nožem otevřel rozvaděč a nahodil tradičně vypadlý jistič. Zdržel jsem se tak a nepodařilo se mi urvat nějaké přední místo v tradičním představení TyJáTreku, které přilákalo už na první den conu velké množství diváků. Jejich Tři kapitáni se nesli v duchu Werichovy pohádky Tři veteráni, tedy konkrétně jejího filmového zpracování. Jak tři známí kapitáni prožívají odchod do důchodu. Kapitán Picard (Radek Bělina) si byl velice podobný, kapitán Kirk (Karel Škop) byl velice bojechtivý a kapitán Sisko (Jan Pavlík) byl velice – černý. Ženské potvory byly velice zlé, celníci tuze komisní, rekvizitář velice upracovaný a doprovodné filmové plátno velice synchronní. A všichni jsme se přitom velice bavili. Kdo jste neviděli, měli byste dostat další příležitost v druhé polovině května.

Při fotografování jsem si potvrdil známou poučku, že černocha v tunelu (nebo na černém pozadí) lze vidět jen obtížně (a objevil, že ani foťáček ho nedokáže zaostřit), i to, že starý dobrý viks stále staře a dobře funguje!

Na conech tradičně navštěvuji literární a vědecké linie, a to i na Starconu. Avšak padesáté výročí prvního setkání s Vulkánci, které připomněla Xyll, jsem nemohl vynechat, a tak jsem protentokrát zamířil až do 3. patra do linie Star. Pochopitelně nejde o klasické výročí, ale o odpočítávané výročí – onen milník nastane 5. dubna roku 2063. A to přesně 22:30 středoevropského letního času, aby se to šiklo do rozvrhu conu – abychom si mohli užít poslední půlhodiny odpočtu. Protože přidělený počítací stroj neměl připojení na internet, procházel řadami trekkies nosič stroje volně připojeného, na němž jsme si ty odcvakávající vteřiny a minuty a roky mohli na www.kontinuum.cz prohlédnout. Posledních dvacet vteřin count-downu jsme odpočítávali všichni. A když jsme vpluli do poslední padesátiletky před kontaktem, vypukli jsme v mocný a radostný křik a vyrobili známé pozdravné klingonské gesto. Připíjeli jsme si svými barevnými limonádami, bratřili se a sestřili. Načež bylo vyrobeno několik společných snímků účastníků historického podujatia. Jsem přesvědčen, že právě pod vlivem tohoto srdečného předpřivítání a jeho prezentace na webu sem nakonec Vulkánci přesně v ten okamžik přece jen zavítají, i kdyby se do té doby lidstvu nepodařilo použít warpový pohon…

Xyll pak ještě vyhlásila soutěž v rozeznávání barevných alkoholů se zavázanýma očima. Našlo se několik odvážných dobrovolníků, ale setrval jsem jen u prvního soutěžícího, neb čas již pokročil k jedenácté a nastal čas, abych se odebral k domovu.

V sobotu jsem nejdříve navštívil jiné důležité setkání, takže do Svatoslavky jsem dorazil až k polednímu. Zde jsem byl vystaven těžkému rozhodování, jestli navštívím vědeckou linii s přednáškou Tomáše Petráska "Organismy v kosmu a panspermie", anebo konkurenční přednášku Cestovatelky "Raketoplány NASA dneška a zítřka", jež se nezvykle ocitla na STAR linii. Protože Tom měl mít ještě jednu přednášku později, šel jsem se podívat na mě dosud neznámou Cestovatelku. A tam jsem pochopil zařazení do Star linie. Cestovatelka se soustředila na názvy skutečných raketoplánů NASA, z nichž některé pak "zdědily" budoucí kosmické lodě ve Startreku, a na stručné přehledné informace o jejich misích. (Legrační je, že např. raketoplán Enterprise, sloužící pro testovací lety v atmosféře, byl tak pojmenován až po petici fanoušků Star Treku, protože původně se měl jmenovat Constitution. Takže co kdo po kom "dědí"?) Protože součástí přednášky bylo i předvedení filmu z vypouštění raketoplánů, jak se jevilo z pohledu různých kamer, použil jsem s dovolením tento čas k doplnění některých informací z pohledu pamětníka. Publikum se ukázalo rovněž interaktivní, takže kdo zvolil tuto přednášku nebyl zklamán. Závěrečný potlesk patřil Cestovatelce, pro kterou to byla snad úplně první přednáška!

A když už na hlavní linii Starconu panovala taková přátelská nálada, zůstal jsem i na přednášce dvou hochů z DellArt, kteří předvedli část svých děl v žánru "amatérský fanfilm", jichž se dopustili za posledních 10 let. Hvězdná loď se zde jmenuje např. Enterprase a má tvar záchodového prkénka. Ale krom světa Star Špeku jsme poznali i veselejší a dosud neznámé epizodky hvězdných válek. Autoři předvedli začátky, kdy šerm světelnými – trubicemi (?) působil opravdu neplánovaně legračně, až po pozdější, ba i současné výtvory, včetně ukázek ze seriálů. Nejlepší však byly ukázky z animovaných filmů. A přednášeli Icewalker (v saku) a Dawson "Dod" Feinobi.

Protože z rodinných důvodů odpadla přednáška Tomáše Němce a Alžběty Lexové "Pevnost žije" (ano, skutečně žije, a dokonce vychází!), přesunul jsem se se Star linií do tělocvičny. Zatímco jsem konzumoval oběd, sledoval jsem scénky čtyř Kontinuum-álních komediantů z Posádečky, což je klon trochu známější Partičky. Bavil jsem se velmi. Krom nápaditosti účinkujících jsem ocenil i to, že se nenechali zmást procházející asi čtyřletou holčičkou, ozbrojenou světelným mečíkem, a dokázali ji zapojit do svých scének. Dítě mělo kliku – mohlo prchnout do ochranitelské náruče své matky, nahrávačky a režisérky…

Načež jsem se přesunul na vědeckou linii, kde jsem se dočkal přednášky Tomáše Petráska, tentokráte o Červených (a jiných) hvězdných trpaslících. (Poslední dobou přednášíváme na conech proti sobě, takže díky, že letos a zde ne!) Bylo mi ozřejmeno, že bílý trpaslík, až vychladne, může zářit červeně (k čemuž pro mládí vesmíru ještě nedošlo), avšak není to červený trpaslík. Poměrně rychle jsme od trpaslíků přešli k jejich planetám, k atmosférám těchto planet a možnosti života na nich. Pokud hledáme planety v "pásmu života", aby na nich panovala příhodná teplota, tak se musíme přiblížit až na procenta astronomické jednotky, protože červení trpaslíci jsou relativně chladní. Taková planeta pak oběhne své slunce třeba za pouhých 9 dní. To přináší několik problémů: Na tak blízké dráze bude planeta cílem výronů plazmatu z mateřské hvězdy. Dále můžeme očekávat vázanou rotaci, a tedy i tragické rozdíly teplot na přivrácené a odvrácené straně, jejichž důsledkem může být vypumpování atmosféry. Ale astronomové našli modely, za nichž se i v takoývh náročných podmínkách atmosféra na planetě udrží. Nejmenším problémem by asi bylo, že na červené obloze by nebyly vidět hvězdy, případné měsíce by pro nestabilitu svých drah brzo skončily, centrální hvězda by tkvěla stále na jednom místě – takže by pro místní astronomy byl dost problém sestavit nějaký kalendář. Snad jen podle slunečních, vlastně hvězdných skvrn…

Tomovy přednášky velice oblibuji, protože stejně jako u těch Julianiných mě při nich pravidelně postihuje inspirace, kterou občas využiju při psaní povídek. Tedy ne že bych opisoval z jejich přednášek, ale napadají mě na nich různé nečekané myšlenky. Stejně, jako kdysi u četby kvalitních sci-fi, kdy jsem si říkal "A nemohlo by to třeba být ještě jinak? Třeba takhle?". Jo, něco takového mě při čtení dnešních výpravných scifáren nenapadá. Není tam na to pro samou akčnost čas. Ano ano, přiznávám, že tyhle přednášky a tamty knihy ve mě vyvolávají intelektuální rozkoš. (Prosím, abyste to té mládeži neprozrazovali – cony jsou povětšinou setkáním intelektuálů! Kteří to o sobě – naštěstí – nevědí. A o nichž to – ke své smůle – netuší většinová veřejnost.)

A nastal čas i na literární linii a Argenitový vesmír Vilmy Kadlečkové. Má ho dobře vymakaný. Argenit je nerost, sloužící jako zdroj energie lidem s "psychotronickými" schopnostmi. Umožňuje jim zachytit "protonaci", jakési "informační pole". To vyplňuje každý bod prostoročasu a uchovává v sobě informace o událostech (tak tohle já vím už 40 let), ale také o nevyslovených myšlenkách (tohle je pro mě novinka). Jako autor oceňuji vynález Ramsfeld-Andersonova prostoru a jeho nejnižší úrovně – mimoprostoru – kde není omezena rychlost hmotných těles. Tohle znám odjinud, sám používám podobný "podprostor", avšak Vilmin R-A prostor je mnohem sofistikovanější.

Bohužel jsem se nemohl Vilmině přednášce oddat celou svou pozorností, neb těsně před ní mi Johnak oznámil, že nikdo jiný není po ruce, takže budu muset moderovat následující besedu s proslulými spisovatelkami Vilmou Kadlečkovou, Karolínou Francovou – a mnou. Takže z těšení se na neformální povídání a odpovídání na skvěle připravené otázky moderátora se stal poněkud nervózní čas, kdy jsem si zopakoval alespoň to minimum, co jsem věděl o obou Mločicích a laureátkách různých fanovských cen. Vilma to z nás tří asi měla nejjednodušší, protože na své vlastní přednášce zmínila "exosexuální úchylky"– naše následující beseda se totiž vedla na motivy Vztahy, láska a sex s mimozemšťany. Trvala dvě hodiny, a o moc víc vám o ní neřeknu. Neb moderovat a besedovat, tedy přemýšlet najednou o otázkách i odpovědích, fotografovat a zapisovat, je nad síly jediného člověka. Který posluchač si počkal, mohl se i sám pustit do besedy. Žádné porno se nekonalo. Přece jen poskytnu alespoň jedno poučení, které vyplývá z mých tří povídek, jež jsem na to téma stvořil, a to – jak poznáte mimozemšťana: Je to krásná holka. Má mimořádně krátké sukně či kraťasy a mimořádně krásné nohy. Má mimořádně krásnou tvář a je mimořádně inteligentní a mimořádně přítulná. Ale najednou se začne chovat nevyzpytatelně, a vy nevíte proč. Ano, takové jsou, naše mimozemšťanky…

Škoda, že hned po besedě obě spisovatelky odkvačily. Nestihl jsem si s Vilmou pokecat o některých věcech, které umí argenit i můj rozepsaný karmínový kámen. Alespoň mi Karolína prozradila, v které části mého rodného Liberce bydlí. Fantastické je, že její děti mohou chodit do školy – brankou ze zahrady přímo na školní dvůr. To je prý "snem každého dítěte". Zkazil jsem jí radost, když jsem podotknul, že to je – "sen každé matky"!

Zůstal jsem na literární linii, abych shlédl slavnostní vyhlášení soutěže Vidoucí. Harv přečetl z devíti finalistů jména nominovaných pěti, samozřejmě, že odzadu. Přítomen byl jen bronzový vítěz, Aleš Šumpík, který si za svůj Vrcholek odnesl velkou kulatou plaketu, vlastně pardubický perník. Byla to jeho první soutěž. Kdyby měl Vidoucí čapkovskou kategorii Skokan, tak získá i tuhle cenu. Takhle obdržel jen mnoho rad, jak psát dál…

Nepřítomná Božena Čechalová byla druhá (stejně jako vloni), tentokrát s povídkou Černá rukavice. Na nepřítomného Michala Sirotka, který zvítězil povídkou Srdce stvořené z písní, čeká keramický vidoucí kámen u Harva. Dobrá zpráva pro příští ročníky: Drát, ze kterého se vine podstavec ceny, je nakonec přece jen k dispozici! I na příště. Špatná zpráva: Harv už byl vyvržen do pracovního procesu a nemůže se cele věnovat dobročinným aktivitám, jako organizování fanovských soutěží. Generace pořadatelů Vidoucích už odrostla i co se týče porotců. Oživení by jistě přineslo, pokud by se realizoval původní slib, že se vítězná povídka ocitne v Pevnosti. Budu držet palce. Známkou nadcházejících lepších časů by mohlo být třeba zprovoznění nové speciální stránky soutěže http://www.vidouci.cz/

A najednou bylo osm hodin večer, tedy čas na Galavečer, na nějž se v chodbě před tělocvičnou tísnily stovky netrpělivých diváků. Jeho hlavním a jediným bodem bylo divadelní představení, které představilo třetí díl už tradičního Tolkienova Pána prstenů tak, jak proběhl v rámci Tri-star světa. Formát této reportáže nedovoluje rozepsat se více. Pochválit zaslouží všichni, ale jmenovat nebudu, protože bych určitě na někoho zapomněl. Doufejme, že časem bude zpřístupněn oficiální obrazový záznam, zatím se můžete pokochat alespoň galerií fotek, kde je i pár amatérských videí, sejmutých mým canonkem.

Ale nedá mi to, a musím zmínit alespoň Johnaka v roli stařičkého senilního krále "Adolfa" Denethora, který vášnivě citoval jistého hitlera, a to v originálním "jazyce Mordoru". Bude to nespravedlivé ke všem ostatním, ale ještě zmíním Gluma, jehož představitelka Sammael si střihla dvojroli – Gluma hodného i Gluma zlého. Jenže musela být na jevišti v obou těchto rolích současně. Nevím, jak to zvládla, ale zvládla. Včetně toho, když hodný Glum dal facku tomu zlému, tedy Sammael sama sobě…

O odpuštění prosím všechny ostatní, byli jste všichni skvělí! A příště? Žeby Hobit? A žeby byl rozparcelován na tři díly, ať si užijeme do roku 2016?

Galavečer byl hřebík, kterým vše končilo. Tedy ne úplně vše, protože jsem zjistil, že jsem tentokráte ve svém batohu podržel foťák, baterie do něj, peněženku, klíče, čepici, … prostě všechno – až na šálu. Na tu šálu, kterou už prostě nesmím ztratit. A protože jsem se letos pohyboval po více linicích, musel jsem se na závěr conu pohybovat po celém baráku. Alespoň jsem ještě ve druhém patře zapůjčil svůj švýcarský nůž s vývrtkou. Šálu jsem našel ve třetím patře, na linii Star, a když už jsem tam byl, tak jsem chvilku pobyl, abych si vyslechl několik klingonských písní barda Grit du Alatrista, doprovázeného ke své kytaře i údery dalších rozjařených pěvců pěstí do stolu. Inu – Klingoni. Kdo by je nemiloval!

A kdo by nemiloval všechny ty báječné lidi a celý Starcon. Je to jasné, za rok zase!

Fotogalerie:

• Pátek 5.4. 2013
• Sobota 6.4. 2013
• Galavečer (Je tam i pár krátkých videí.)

Psáno pro Šamanovo doupě a Sarden.

Asi jsem nebyl sám, koho překvapilo, že tentokrát nemoderuje Richard Klíčník. Richard byl přítomen, ale měl na starosti nejen fotografování, ale také předávání a přebírání cen. Navrch zodpovědně moderovat by už nemohl.

Moderování bylo svěřeno dvojici Chiory a Dizzy (Tomáš Skoupý a Tomáš Randus) známé dosud spíše z menších conů, např. Opatconu. Dva komedianti jsou víc než jeden a ceremoniál zpestřili vzájemným špičkováním. Předávání docela odsýpalo, přičemž Zdeněk Rampas oba borce z první řady režíroval (frenetické signalizování povelů jako zpomalte, zrychlete, máte dost času, vymyslete teď nějakou improvizaci, host má zpoždění, ukončete to rychle, Stephen Clarke už je tady).

První sérii cen předal s grácií sobě vlastní sám Richard Klíčník, dalších několik sličná zástupkyně významného sponzora z IT branže. Když se pořad přehoupl přes polovinu, předal významnější ceny Martin Gilar. Tento známý emigrant, spisovatel, vědecký pracovník a přispěvatel do Interkomu se zároveň zařadil mezi sponzory ceremonie.

Moderátoři nebyli na zábavu sami - mnozí ocenění si neodpustili ani dost pichlavé a ironické žerty. Od Leonarda Medka, vítěze ceny za nejlepší povídku, nějakou sžíravou poznámku asi čekal každý. Nikdo nebyl překvapen, když utrousil sarkasmus na adresu své konkurence. Vtipem ale sršel i jindy mlčenlivý Tomáš Němec, který si pro cenu za nejlepší časopis přišel i se svou spolušéfredaktorkou Alžbětou Lexovou. Na malém pódiu byl docela mumraj.

Největší taškařici obecenstvu ale připravil sám Zdeněk Rampas. Stephenu Clarkovi, který měl předat hlavní cenu, (prý omylem) podstrčil obálku s loňským vítězem. Když zahraniční host snaživě přeslabikoval česko-italskou kombinaci jména autora a titulu, vyskočil režisér na pódium a vyhlásil cenu sám. Zástupkyně nakladatelství Albatros se zhostila role překladatelky a překvapenému britskému spisovateli situaci vysvětlovala.

Moderátoři pak jako součást omluvy vyhlásili soutěž o své honoráře, kterých se výherci z publika nadšeně ujali.

Vítězové i poražení se pak sešli v blízké restauraci, nosící jméno slavného spisovatele O´Briena, a slavili, nebo sbírali inspiraci pro další tvůrčí rok. Ale to už je jiný příběh.